A nos amours! – můj příteli,
jak naše sklenky zazněly
v té zlaté mládí době!
Když ten pil Frankské svobodě,
ten velkým mužům v národě,
my v koutku ťukli sobě:
A nos amours!
A nos amours! – víš, Lucilla
jak tobě srdce rozryla
svým bleskným, černým okem?
Ty’s jako stín jí chodil v sled,
já dýku sobě koupil hned,
to na souboj s tvým sokem! –
Oh, l’âge d’amour!
Měla tě ráda, – vzal ji sok
a minul potom mnohý rok,
než opět jsme ji shledli;
tak byla smutná, uchřadlá,
zrak vyplakán, tvář zapadlá,
jak s manželem se vedli –
Adieu l’amour!
Však láska děv jest jitro jen,
den zářivý jest láska žen,
tak milý a tak sladký –
my oba šťastni byli tak,
leč před večerem přišel mrak,
svit štěstí byl tak krátký –
Ah, nos amours!
Tam po tvých lesích kvete vřes, –
mně je to všechno jako dnes,
ač nad žitím se stmívá;
však nejkrásnější z vidin všech
nás dosud blaží v našich snech,
jak den se připozdívá –
Ce songe d’amour!
To život nebyl veselý,
však po letech zas, příteli,
jak vzpomínáme spolu:
ten pohár zde plať životu,
ten našich srdcí tlukotu
a ten ve štěstí, bolu
à nos amours!