TO bylo v krásný jarní čas,
skřivánek zpíval, metal klas;
já měla modrou sukničku,
však otce ne, ni matičku. –
Ó jaro, ó mé jaro!
Můj starší bratr ten mne ved’,
nás bylo doma krků pět;
červeně, bíle kvetl sad,
my vešli jsme do černých vrat.
Ó jaro, ó mé jaro!
Pan dozorce měl přísný zrak,
leč na mne pohled’ vlídně tak:
„Sic ještě dítě, – ale vzrost –
a práce dost a práce dost.“
Ó jaro, ó mé jaro!
Mne postavili ke stroji,
pak v dozorcově pokoji
jsem uklízela tu a tam;
on byl tak stár a byl tak sám.
Ó jaro, ó mé jaro!
Můj bratr k tomu nebyl slep,
že jedla jsem s ním bílý chléb,
leč, kdo mne jiný uviděl,
ten každý mi tak záviděl –
Ó jaro, ó mé jaro!
Můj bratr řekl, – váz’ mu hlas:
„Ty domů půjdeš k dětem zas
a k černé kůrce. – Děvče ctné...“
A já jsem řekla: Ne a ne!
Ó jaro, ó mé jaro!
A tak to přišlo, nevím jak –
Upíral každý na mne zrak,
jen bratr jak by neviděl,
snad že se za mne zastyděl –
Ó jaro, ó mé jaro!
A já byla tak veselá,
já z lidí strachu neměla.
Ó moje modrá suknička –
Jen co by řekla matička!
Ó jaro, ó mé jaro!