TKADLECKÁ BALLADA.

Josef Václav Sládek

NENÁVIDĚL mistra, – jako fenu co mu odloudit chtěl mladou ženu. U stavu když mistr dílo shlíží, záští plné zraky jen se skříží. Zde outek strh’, tam osnova je lichá; své mzdy půl, – jen pro ni! – bere zticha. U stavu co den ty zraky šeré a půl mzdy co týden za trest bere. Naposledy strhal jste dnes niti, zde mzda celá, – a můžete jíti!“ Stál tu, tkal tu Bůh kolik roků, beze slova sok se vrhl k soku. On se dostal nějak pod řemeny; dovrávoral domů zkrvavený. Mladá žena div že nesešílí; porodila syna před svou chvílí. Matka leží jako mrtva v mdlobě, zkrvavenou rukou on tiskdítě k sobě. Děcko malé, slabé ubožátko Nezemřeš, robě, nekřtěňátko. Jménem Boha otce, synu prvý, tebe křtí tvůj otec vlastní krví. Jménem Boha syna, Hospodina, ty z nás odpusť tomu, čí to vina. A nad námi všemi, jménem Ducha, uslituj se nebe, zem když hluchá.“ – Slovo letí vzhůru, anděl dolů, otec s pokřtěňátkem mrtvi spolu.