KDYS čtyři bohatýři
jsou vyjeli si z Čech,
to v kápi mnich, a měšťák
a v zbroji statný lech.
A čtvrtý, – odpusť, bože,
mu bohatýrský los! –
byl Honza, český Honza
a pěšky šel a bos.
Vzal režný bochník chleba
a uzel na ruku
a máma po dědkovi
mu dala hazuku. –
Kdys čtyři bohatýři
jsou z Čech vyjeli ven
a slíbili, že vrátí
se domů v rok a den.
Mnich obrátil se k jihu
a dojel v svatý Řím,
tam dostal zlatou mitru
a vlasť mu byla dým.
A lech kdes na severu
na králův přijel hrad
a proti vlastní zemi
šel za erb vojovat.
A měšťák na západu
si hezkou ženu vzal,
za její těžké věno
i řeč jí zaprodal. –
Náš Honza, český Honza
šel rovnou slunci vstříc,
tam dvé měl rodných bratří,
však nedali mu nic.
Pak v sever, jih a západ
jej vede bludný krok,
tam byli by ho ctili
na víc než den a rok.
A slibovali kmenty
a zlata na ruku,
jen když jim Honza prodá
tu českou hazuku.
A slibovali dvory
a čeleď v zástupu,
jen když jim zapomene
na rodnou chalupu.
Však Honza tvrdou kůrku
si vytáh’ z uzlu ven
a sedl sobě na mez
a plakal, plakal jen.
Co jsou mu panské dvory,
a čeleď, zlata lesk,
když utrhne mu srdce
ten po domovu stesk!
A Honza, český Honza
jen stále říkal: „Ne!“
A domů šel, – a zbude
tam do soudného dne.