PŘEMYSL oráč na poli
dooral poslední líchu,
sed’ na svůj pluh a spřežení
páslo se v poledním tichu.
Skřivánek umlk’ nad polem,
větřík nepohnul travou,
byl slunný den a mnohý sen
spěl v tichu oráči hlavou.
Na světlou kněžnu vzpomínal
na zlatém Vyšehradě,
na Libušu, jak vídal ji,
pod lipou sedávat v radě.
Na její úsměv vzpomínal
v té mužů směsici valné,
na její oči, hvězdy dvě
tak stkvoucí, dálné, ach dálné! –
Na muže kruté, divoké
a jejich surové hněvy,
jak bouřili se, nechtěli,
by vládla ruka jim děvy.
A ona, světlá věštkyně,
když vládce chtěli mít všude,
jim řekla: „Muže zvolím si.“
– Kdo asi knížetem bude?
I hleděl jako v mrákotě
na zašlý, zašlý sen mnohý,
v tom oči vznes’, neb dálný les
táhlými zazvučel rohy.
A modrou lesa ovrubou
mnohé se zaleskly zbroje,
a duní zem a jezdců tém
ze tmavé vyjíždí chvoje.
A kopyt hluk a rohů zvuk
hlaholí blíže a blíže:
„Od Libuše, od Libuše
ti pozdrav nesem, náš kníže!
Co stojíš tu tak bez hnutí,
jaká tě vidina mámí?
na stolec, na stolec knížecí
pojedeš, Přemysle, s námi!“
A on tu stál a otku vzal,
a hluboko vrazil ji v půdu
a děl: „Až hůl ta rozkvete,
pak teprv knížetem budu.“
A kmetové a vladyci
na sebe hleděli němě,
a dí: „To nikdy knížete
česká se nedočká země.“
A Přemysl se usmál jen
a na hůl hleděl jak v snění,
a jaký div! – hůl, suchá dřív,
v zelenou haluz se mění.
A od kořene vyrůstá
jí haluz druhá a třetí,
a list a květ a zralý hned
plod vidět na každé sněti.
A kmeti stojí v úžasu:
„Teď vzhůru, Přemysle, s námi,
už vidíš sám, že knížetem
chtějí tě bozi mít sami.“
A bledý stál tu Přemysl,
jak když se něčeho hrozí,
a řekl jen: „Hle, znamení
nové dávají bozi.
Dnes na stolec nás povsnesou
a zítra záhubu strojí,
vizte, co bozi věští dnes
té zemi haluzí trojí.“
A lístek svad’ a lístek spad’,
a uschlá haluz se chýlí,
a lístek svad’ a lístek spad’
a druhá uschla v té chvíli.
Však haluz první zůstala
a list a plody ji šatí
a zpod ní skřivan vyletěl
a slunce záře ji zlatí.
V líc Přemyslovu odleskem
ta záře slunečná padla.
„Co značí,“ kmeti tážou se,
„haluze, čerstvá i svadlá?“
„Rod Přemyslovců knížecí
znamená prut jeden holý,
jak hluchý klas, jenž měl svůj čas
a zrna nenechal v poli.
A haluz druhá, to jste vy,
vladyci, lechové, kmeti,
již zapomenou jedenkrát,
že této země jsou děti.
Rod Přemyslův, jak žlutý list,
hnán větrem v podzimku, zmizí,
a vaše děti samochtíc
šíj skloní pode jho cizí.
Však dřív, než byl jsem knížetem,
byl země oráč jsem prostý;
hle, první prut, jak vyhání
vždy nové letorosty!
Na nebi dokud neshasne
to slunce zářící všude,
ta štěpná haluz oráčův
na věky růsti tu bude.
Na věky tady bude kvést
v té země žalu i štěstí;
můj zajde kmen, váš přejde den,
a ona plod bude nésti.“
A Přemyslu jak spadla by
teď s prsou osudu tíže –
a čelo zved’ a na kůň sed’,
od hlavy do paty kníže!
Na Vyšehrad, na Vyšehrad
pro úsměv Libušin sladký
teď kníže jel. – Než zajížděl,
se ještě ohlednul zpátky.