JEL rytíř Jan přes luh i lán,
měl ve svém štítu vína džbán
to s heslem: Vodě vale!
Jel dlouhý čas přes pláň i sráz,
kde dopil, dal si nalít zas
a vesele jel dále.
Tak smutku prost, kde hrozen rost’,
on vítaný byl všude host,
znám každé u hospody:
však hradní též kde čněla věž,
rád zajel k pitce nebo v řež,
neb strach měl jenom z vody.
Až, – ďas to vem! – na broni svém
se opět vrátil v českou zem
a žízniv džbánek zvedá;
však marný krok o vína lok:
tu ječmenový pijou mok,
tam pořád vodu, běda!
„Od hradu dál, od hradu dál!“
pan starý volal, jak tu stál,
kde hláska stála prve.
„Buď vínu zmar! teď pivovar
rekovnou mysl, vznik a zdar
do české lije krve.“
„Nu buď si, buď, – rytířskou hruď –
čas tady změnil, mrav i chuť!“
vzdych’ rytíř skoro v smutku.
„Ba ještě div, že lid je živ,
kde kolik hradů, tolik piv
a nikde na džbán skutku!“
Tu v šťastný mžik vjel na Mělník
a spatřiv révu, „Sláva!“ vzkřik’,
„zde skončí pouť má bludná –“
A shodil háv a rukou máv’
a zůstal, dokud živ a zdráv
a pil a pil jak studna.
A do všech cev z těch starých rév
mu zaproudila jará krev
a srdce prudčej’ buší;
i zajásal: „Buď slaven král,
jenž Čechům žárnou révu dal
a zachoval v nich duši!“
Pak smutně děl: „Jen, bohužel,
že Karel do dnes nesázel;
těch Karlů, ach, tak málo!“ –
Pak zadumán v svůj pohled’ džbán
a řek’: „Snad bude žehnat Pán
a spraví, co se stalo.“ –
Pil mnohý den, ze sklepa ven
sud poslední až vyvalen
a to už bylo slabé; –
i řekl on: „To můj je skon,
již k hodince ať zazní zvon,
neb z vína cítím Labe!“
Pak rytíř Jan byl pochován,
by od vody byl zachován,
tam do skal v dlouhý spánek.
Co zanechal, to žid si vzal,
jen duši bohu odevzdal
a Mělnickým svůj džbánek.
„To čistý hoch,“ děl mnohý kmoch,
ke zlatu židu dopomoh’
a vlasti dá – kus střepu:
leč to už tak je panstva znak.“ –
I hodili za starý brak
džbán do skalního sklepu.
Leč div a žas! – když v jarní čas
se opře slunko v skalný sráz
a révy plny mízy,
tu v sklepení se rozdenní:
neb jako granát rumění
se v džbánu víno ryzí!
A větší div, než stal se dřív,
kdo že to viděl jaktěživ:
sud prázdný byl v té skále;
jak džbán se zved’, sud plní hned
a po něm jiných bezpočet
a džbán je plný stále!
A z dědin, měst a kde kdo jest
sem přicházejí; – ze všech cest,
kde česká krev se hlásí;
a zle kdy již, přisednou blíž
co k bratru brat a zvednou číš
na lepší někdy časy!
„Buď požehnán pan rytíř Jan,“
si šeptá každý Mělničan
a každý v českém lánu –
„Ten mok má dosud starou chuť
a po rytířsku vzedme hruď –
Kéž na vždy jiskří v džbánu!“