Květ jabloně se zvolna v trávu chvěl
a na nejvyšším suku zpíval pták,
a skrze suky slunce západní
se proudilo jak zlatou záplavou. –
Vzduch vlahý byl a příjemný a tich,
jen lehkým vánkem mluvě do duše,
jak zalehá do husté trávy luk.
Ve stínu květem bílé jabloně
seděla v trávě Anna Potocká
a vyšívala svatební svůj šat.
Na jejích lících rozhostěn byl klid
jak v líci těch, v jichž duši jaro jest;
tak snivý, blahý, vážný zároveň
jak jaro samo; – též tak plný tuch.
A v takové jak duše náladě
nám všechno bližší, každý boží tvor
i květ i tráva, řečí mluvíc k nám
svou vlastní, však v té chvíli naší též
že cítíme, jak s nimi jedno jsme:
tak bylo jí, jako by celý svět
v tu chvíli žil a dýchal v jedno s ní.
I jak teď oči zvedla od práce
a rozhledla se travou u nohou
a spatřila tu bujnou květů směs,
žluťák a zvonky, sléz a jitrocí
a pomněnky, a spatřila již teď
tak mnohý, záhy podlomený stvol
a na všem zvadlý jabloňový květ,
tak rozsypaný jako první sníh:
tu bylo na mžik jí, jak v šerou hloub
by žití nahledla; – však na mžik jen.
Pak přes líce jí úsměv přeletěl
a utrhnuvši sama jeden květ,
jak jeho tvar a zvláštní podoba
na šaty jala se ho vyšívat;
a děla tak: „Zde bude se mnou žít,
co se mnou květlo v jaru lásky mé,
i bude se mnou žíti v zpomínce,
až napadne ten stáří mrazný sníh.“
Na jabloni teď zvučně zapěl pták
a strhal pásmo matných myšlenek
a naslouchala; – potom poznovu
se v práci vnořila – a myšlenky
jak dříve zalétaly v budoucnost,
tak nyní vracely se v přešlý čas
a na šatu jak vyvstával ten květ,
tak před ní ležel obraz života.
I viděla se bědnou sirotou,
svou matku, otce dávno pohřbeny,
a ona jak tu zbyla jako pták,
jenž hnízdo má, však více ničeho.
I cítila těch cizích rukou chlad
a hledů nepřízeň a prázdno slov
těch, kdož jí otcem, matkou měli být,
však děcku již jí byli cizotou. –
I viděla, jak z děcka dospěla
a jak byl spuštěn rodinný ten dvůr,
v němž cizí ruka vládla tolik let,
a jak ten cizí, chladný, krevný rod
se v záští loučil s dvorem Potockých.
Však teď se rázem všechno zjinačí –
a jak tak všechno v mysli zvracela,
tu po chvíli se zrak jí zakalil
pol štěstím, pol tou bolnou vzpomínkou,
však štěstím víc; – a jako chvěje list
se dechem větru, aniž sám ví jak,
tak na rtech se jí píseň zachvěla:
„Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,
kdyby mne matička viděla teď,
což by v tu chvíli
ty staré oči se štěstím zarosily.
V hodinu večerní, v hodinu ranní
vzpomínám na tebe, vzpomínám na ni –
na tě, můj milý,
jak by tě ty staré ruce pohladily.
Matčina slza, nevěsty smích,
což smutna je svatba bez jednoho z nich,
leč, tys můj v mále
a my se milujem neskonale!
Než routa odkvěte, než skvitne vřes,
dávno už ruce spojil nám kněz –
„Na dlouhé štěstí!
žežulko! – až budem z chrámu se vésti.“
Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,
zdali nám po letech bude jak teď, –
vždycky jak nyní,
až přijdu podívat v starou se skříni? –“
Na jabloni teď náhle zmlknul pták
a na ovrubu šatu padnul stín –
a ona, ruce sepnouc do klína,
se zadívala v modrou, dálnou dál,
kde přes les táhlo hejno hrdliček
a kroužilo jak oblak sněživý.
A ona jako ten, jenž ve snu zří
milenou podobu, se usmála
a zase jako ten, jenž zbudiv se,
pojednou spatří státi u lože,
co ve snu ještě vřelej miloval,
než může v žití být, – pozvedla zrak
tak plný štěstí, blaha, neviny, –
neb ten, jejž právě viděla v svém snu,
tu stál, jak žil – A ona povstala
a upřela mu v oči dívčí zrak
a děla: „Štěpáne, tys hodným byl,
že’s přišel ke mně právě v tento mžik“ –
a děla: „Jak byl krásný ten můj sen!“ –
A on jen řek: – (to nebyl jako on,
a oči těkaly mu sem a tam
a nemohly se dívat v důvěře
v ten její dívčí, otevřený zrak –
však hanbou ne, neb on tu stál, jak žil
a co měl v tváři, měl v svém srdci též –
leč stál tu, jako nepevnosti pln
je ten, kdo v srdci slova cítí trn,
jež vzpírá se tak drsně vejít v ret,
neb ví, že jistě zraní do krve
a nechce tak; – však přec to musí být) –
a řek: „Má Anno, musím jíti v dál,
jít daleko a musím jíti hned,
neb žehne mne jak uhlí řežavé
ta půda zde a nelze podívat
se nikomu mi z lidí do očí,
ač vím, že mohu vrátit jejich hled
a z duše čisté, Anno! – leč, jdu v dál
a vrátím se, já k tobě vrátím se
a k nim se vrátím, Anno, abych pak
jim teprv vrátil jejich drsný hled
a tobě pohled tvůj“ – a jeho hlas
se zdusil v slzách – Ona stála jen,
vše poslouchajíc jako prázdný zvuk,
jak nasloucháme větru šumění,
jenž víc a méně hučí stromovím,
tu svane list, a tu ulomí sněť,
a teď, kdy náhle zahučel, – jen v ráz,
v tu chvíli zlomil nejdražší nám štěp.
I hleděla naň, neptala se proč
a nic se neptala, jen hleděla
do čiré dáli, kde ty hrdličky
nad modrým lesem bílé kroužily,
a hleděla, jak hledí do čira
zrak, v němž se taví duše – A ten zrak
teď náhle v oči jeho vhroužila
tak upřímně, jak může dítě jen
a přec tak pevně, jako může ten,
kdo nelhal nikdy – a co miloval,
jen miloval, že nenacházel lež!
„Je Štěpáne jen týden před svatbou,
však, jestli roky bude týden ten,
vím, že se vrátíš – a já budu šít,
a zde ten šat, až u oltáře kdys
se dotkne stupňů, – jestli vzpomenu,
pak odpuštěn ten velký bude žal,
jejž přines mi ten den a mnohých víc –“
A Štěpán šel – a ona upřela
oči v tu dálnou tmavící se hloub,
kde zapadlo to hejno hrdliček.
Rok minul – léto, jeseň, zimní čas
a s větrem vlahým navrátilo znov
se jaro zpět – a bylo překrásné,
jak jaro bývá vždy; – nějaký květ
má pro každého; a každého dlaň
tak po něm sahá, přitiskne jej v ret. –
A na jabloni zase zpíval pták
a ona v den, jak v onen před rokem,
tam vyšívala svatební svůj šat –
a mnohý květ, jenž nebyl před rokem,
tam našel místa; – rosná krůpěj též.
A za rokem zas jiný minul rok
a jiný zas, – a on se nevracel
a nedal zprávy; – z lidských řečí jen
to znělo, jen jak potok povídá,
přes každý jinak hrče oblázek,
a stichne v ráz – : Že našel štěstí své
ten chudý Štěpán kdesi za mořem;
a z tůně jak se potok nevrací,
že nevrátí se domů také on.
Však ona čekala a věřila
a věděla, že kdyby moře hloub
jej pohltila, on se vrátí zas,
neb slíbil tak; – a šaty svatební
jen šila dál a dál tak míjel čas.
A míjel jako proudy jarních vod,
jež rozrývají květné lučiny
a berou květ a rýha zůstává –
A mezi zvonky, sléz a jitrocí
a fialy a růže šípkové
vyšila Anna kvítek zeměžluč
a rosy na něm jako v podvečer.
A v modrotmavou, hloubící se dál,
kde tměl se les a tměla obloha,
svůj upírala tmavý, šerý zrak
tak mrakavý, jak na lukách je tůň,
když kráčí noc a není žádných hvězd –
A nebe bylo jako jedna tkaň
tam za lesem a les se odrážel
od ní jak němý, nepohnutý stín.
A jak tu hleděla tak do dáli
a cítila těch dlouhých roků chod
a nepohnutou, šerou přítomnost,
tu bylo jí, jak večerní by chlad
byl náhle v hloub jí duše zamrazil –
a na bílém jak šatu svatebním
ležela v klínu horká v dlani dlaň,
tu vyhrkly jí slzy do očí
a skrápaly na kmentový ten šat.
A jak tak němé byly její rty,
tmavou jí myslí táhla píseň ta:
„Když tak je vůle tvá, nech tedy milování,
jen ještě jednou dej mi drahou ruku svou,
ať ucítí ten pal na horoucí mé skráni,
a slza padne-li na drahou ruku tvou,
vždyť to na neshledání!
A Bůh tě opatruj, kam kroky tvé se sklání,
kdekoliv postojíš u Jeho podnoží, –
mých stesků zapomeň, slyš jen mé požehnání,
má hlava jednou též se k míru uloží
a potom na shledání!“ –
I bylo jí, jako kdy loučí se
se stromem květ, – tak volno bylo jí;
a přec se loučí jen ten svadlý květ,
anebo ten, jejž v předčas urve bouř.
I šla a zavřela ten bílý šat
do truhly, již zdědila po matce,
by neotevřela jí nikdy víc. –
A jak to víko truhly zavřela,
tu zdálo se jí, že je zavírá
nad celým životem – a od těch chvil
byl v jejích prsou nepohnutý klid.
A on se vrátil; – tak šel lidský hlas,
leč jí ten hlas byl jako větru šum,
jenž od strniště táhne jabloní,
když byl už podzim všechny listy svál
a haluz byla suchá, bezkvětá
a dlouho v klínu země dřímal květ
a dřímal pokojně – svůj dočkav čas.
A takto šly ty lidské pověsti:
„Ten chudý Štěpán, boháč vrátil se,
však nešťasten a s ním se vrátilo
malounké děvče, – bůh ví kde je vzal.“
A Štěpán boháč statek zakoupil
hned vedle Potockých a tak tu žil,
všem znám a všechny znaje jako dřív;
jen té, jež dřív mu byla blízká tak,
– a srdci bližším nic nemůže být –
a teď tak vzdálena, neb moře víc
je dělila ta hradba kamenná,
jen jí nepohled nikdy tváří v tvář.
A za ten rok, co tak tu Štěpán byl,
si pravili: „O deset sestár let.“
A podzim byl a Anna Potocká
spřádala len a přadla tenkou nit
a pravila ku staré Markétě,
jež stará byla Potockých jak děd
a u krbu si ruce shřívala –
a děla k ní: „– Ten bude dobře spát,
kdo jednou v to se plátno uloží,
tak měkké je, a vlhce spředené –“
A stará služka ruce sepjala
a děla: „Nehřeš, dítě, jiní jsou,
jimž pán Bůh ještě větší seslal žal –“
A v tom se dveře otevřely v síň
a bled – a přece byl to krásný muž,
ač zlomen tak ty dveře otvíral, –
v síň vstoupil Štěpán: – „Já se navrátil
a ostatní suď mezi námi Bůh! –“
A ona hleděla, jak hledíme
na toho, jenž nám v srdce ublížil
a přec nemůžem ublížit mu my,
a hleděla naň, jak by vešel ten,
jejž dlouho čekala a věděla,
že chvíle přijde, sem kdy vstoupí k ní,
a hleděla naň, jako hledí zrak,
když duše pokojna je v hlubinách.
A podala mu židli u krbu.
A Štěpán sed a v oheň upřel zrak
a mluvil zvolna, každý váže hles,
ať v očistu mu padal, nebo soud. –
A vzpomenul na blahý večer ten,
kdy bylo zrovna týden před svatbou
a on tak šťasten, jak jen můž’ být muž,
kdy dívce může říci: Ženo má! –
a srdce plné záře slunečné
a naděje a v život důvěry,
v ten jarní večer vcházel do sadu,
kde ona šila svatební svůj šat. –
A jak tam vcházel, ruku na lati
tu jak se někde za ním ozval smích
a slovo ostré, chladné jako nůž
mu vjelo do srdce: – „Hle Štěpán tam,
ten žebrák Štěpán, ženich Potocké!
toť hezké věno! – kterým pozlatí
si peří své ten otrhaný páv –“
A v něm v to slovo sedla všechna krev
a on tu stál a nemoh ohlednout
se po nikom, neb z lidských zraků všech
se viděl šklebit tu svou chudobu
a jejích dívčích zraků zapomněl –
a hlavou hučel jizlivý ten smích
a krev se zdivočila v tento mžik
a myslel jen – a víc nemyslel nic –
jak s „V hrdlo lžeš!“ – ten lhavý úsměšek
v líc nestoudnou by moh jim hodit zpět!
A tak že hodil i to srdce své
a štěstí její a šel v dálný svět
tam za mořem, kde bídný jest jen ten,
kdo srdcem bídný – a tam pracovat
chtěl k úmoru a pak se vrátit zas
a říci jí: Jak živ je nad ní Bůh,
by odpustila mu ten velký žal
a říci jim, že chudák, žebrák víc
se nejde šatit statkem Potockých.
A tak že šel – a štěstí přálo mu
a pak byl mužem, – mužem byl! – ó muž!
A ta, jíž chotěm byl, že zemřela;
však její hrob že není spuštěný,
neb vlídná byla, jak je krotký pták,
– a tak s tím ptačím zrakem zemřela.
A on se vrátil s děckem sirotou
a po letech šerého života
a po všem zlu, co on učinil jí
a po slzách a marném doufání
a pro to její žití zmařené,
že přišel k ní, by moh ji odprosit.
A ona, byť nemohla manželkou
mu nikdy být, – byť je i oddal kněz –
by matkou byla jeho sirotě!
A Anna děla jenom: – „ Štěpáne,
v ten jarní večer pod tou jabloní,
se skončil mého žití krásný sen –
však tvému děcku, – chci mu matkou být.“
A jak mu nyní ruku podala
a on tu ruku tisknul v ruce své,
tu skrápla slza na tu jeho dlaň
– a byli rozloučeni na věky. –
A Štěpán odešel a chřad a chřad
a v příštím jaru zemřel; – do rakve
jej uložili v plátně, běleném
na sněhu v zimě: – „Měkce bude spát,
kdo jednou v to se plátno uloží.“
A z toho plátna druhý bílý kus
složila v truhlu Anna Potocká,
až ona bude, jako teď je on. –
I Anna byla matkou sirotě
a vzpomínajíc na to děctví své,
jí věrnou matkou byla dvakráte.
A dívka dospěla, jak v poli květ.
A večer byl, zas v krásný jarní den
a jabloňové suché na sněti
dvé šveholilo černých vlašťovek,
a povídaly si; – to ví Bůh sám,
co mají si ti ptáci povídat.
A pod jabloní Anna Potocká
zas vyšívala bílý k svatbě šat
a modrých zvonků došívala tam,
svatebních zvonků plnou ovrubu.
A druhý den, v tom šatě svatebním,
v tom šatě někdy Anny Potocké,
šla do kostela dcera Štěpána.
A Anna stála za ní za matku
a hleděla na stupeň oltáře;
– však dítě z všeho nevědělo nic
a v jeho tváři slunce úsměvem
se zračil celý žití klid a svit.
A ona, jak tu stála za matku,
jak stupně dotknul svatební se šat,
jen viděla ten děcka svit a klid.
A v srdci bylo Anně Potocké,
jak viděla by celý život svůj,
– a nebylo v něm čeho odpouštět.