Přístav před bouří hledáš a zapadáš
do jizby selské. Hned zajat se tu zdáš
černozemní silou, všech věcí dřevních jsi zajatec,
prohlížíš přístěnky, trámy, každou zděděnou věc.
Hospodář důstojně mlčí, směje se žena,
stupínky-děti, prsty v ústech, mlčí jak pěna,
noha ženy kolébá, ruka ti podává chléb,
a ty krájíš a horkého mládí cítíš tep.
Na stěně jakoby z rodu selského, slaměné vlasy,
za jelenem jde svatý Hubert a Florian hasí,
panna Maria na skříni pod zvonem skleněným
v roucho je oděna měnivým penízkem měděným.
V kolébce dítě jak před věky tisíci,
černozemní síly je semínko sílící,
něco tak vroucně a silou hrud pevně ho hlídá,
přepych ho nevyplaví a nezprovodí ho bída.
Na něm tvé češství na veky věkův stojí,
v práci i v míru a čas-li, i v revolučním boji.
Vidíš, jak na něho čeká pro to i pro ono cep?
Dívám se do věků vmyšlen a krájím si chléb.
Chlapa zas vidím na vozech, nad ním sudlic les,
k víře se probíjet, opouštět ženu i ves;
chlapa zas vidím, jak potom táhne těžký pluh,
touže řečí rozmlouvá, kterou ho naučil Bůh,
před staletími když mluvil s ním stejnou jak dnes řečí,
kterou mu uloupit chtěli, však nevyrvali meči
žoldnéři ani císaři, ani města, jež ssála
jeho krev, aby je roznesla světem a zcizovala.