Zem do daleka, do šíra
tak dí mi: dnes nejsi zajatec,
ty chycený pták a já tvá klec.
Svět celý se ti otvírá.
A ptám se: Jsi moje? Jsi moje?
Jsi moje, mnou osvobozená?
Jsem z krve a z boje
tvá znovuzrozená.
Hle, zraněna rádly tisíci
zem kouří se lehkým oparem,
vod stříbrem jak prošedává,
v ní mladá je zeleň svítící,
jasnými touhami kypící.
Jak umdlena chví se pod jarem,
jak v probuzení volá
a smějíc se ozvěnami
a plačíc zas jimi zpola
se člověku odevzdává:
Vám patřím, mužům drsným, vám, zástupy žen
a dětí, kde z obydlí nesčetných komínů
kouř lehá větrem odplížen
kams v polí nesmírnou rovinu.
A v okna se dívám do dvorů,
znám, cvakne-li, každou závoru,
ať večer, z rána, ať k poledni,
kdo umřel, kdo ženil se, odešel v svět,
vše shodno, vše shodno můj na počet
s tím počtem, jenž bude můj poslední.
Jsem matkou vás všechněch ze vsí i měst.
Všech životy musím stejně nést.
A koho jsem zplodila, za ruku beru,
v rozkvetlá zavádím údolí,
zelenou loukou, jež rosu pila
pomalým svahem z rána k šeru,
abych vás všecky uložila
kde ticho, kde už to nebolí.
Vás, tiché vsi, samoty,
vás, paláce, chrámy, vás, špelunky bídy a nuzoty,
továrny, ústředí obchodní, bursy přeplněné
a ulice, náměstí, lidmi rozhemžené,
vás vlaky bez konce, tah s vléčnými loděmi,
vás, vrcholy hor, vás, doly v podzemí,
vás u stavů rachotících postavy po Bohu teskné,
jichž člunek tisíce tisíckrát zaúpěv bleskne,
vás, všecka srdce, šťastná i nešťastná, kdož tu bydlí,
a hledá si místo a teplo pod mými křídly,
vás všecky nazývám dětmi svými,
z vás pro každého své chystám všecko, co mám,
a třebas jen okamžiky vykoupenými.
Snad stanu se někomu macechou,
svých dětí snad nepoznám,
ač tuláky, bohatce pod střechou
zvu stejně k hostinám.
To nebudu já, však podvodný tah,
mráz na cestách, sníh na horách,
krb ledový, studny vyschlé do dna,
to bude lidské neštěstí:
nemoci srdcím nalézti
znamení božích lásek hodná.