SLUNCE

Antonín Sova

SLUNCE
Poledne v městě... Slunce oranžové se v mlhu rozpíjí... Je smutné, bledé a bez lesku a jaksi pohádkové, a velké, plní zlatem nebe šedé. Střechy se topí v strnulém tom svitu, tabule oken, dráty podél domů, pomníky černé, fasad řad a štítů, koruny zakouřených, mrtvých stromů. Má smutek barvy věcí ohořelých. Jak bytost uvadlá a málo živá, do zlatě liliových září schvělých se nekonečností upiatě dívá, má pohled zkamenělé zvědavosti a naslouchavě v mlhy rozpíjí se... To hory kdesi vzdychly do věčnosti? Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě? 22

Kniha Ještě jednou se vrátíme (in Dílo Antonína Sovy, svazek 13) (1926)
Autor Antonín Sova