LARGO DLOUHÝCH VEČERŮ
Z luk chladné trávy šumí píseň večerní.
Je ticho nesmírné.
Z mlčících sosen prořídlých
žluť západu tak zvolna stéká v tůně potoka,
po šedých balvanech a zvlhlém písku, po kapradí,
po černých vlasech jejích a po těch rukou hebkých,
stínících temně zamyšlený zrak.
Ó kterak ticha byla, vášně její vybouřily tenkrát,
když octli jsme se sami v skalách bazaltových;
nad námi hejno racků jíkalo
a sosny skřípající pod skalami
šuměly v parné vůni ostružin.
Tu sedala tak zamlklá na šedém balvanu,
když strání protější věž černá zdvihla kříž
do posledního slunce zlatých záchvěvů
a roztřásla je, oslepujíc září večera,
až její sladký obličej tak vzdušný, průhledný
se býti zdál, ne z toho světa, zakletý,
a pohádkový, němý, neživý.
Ó, mlčívali jsme. Proč? Bylo lépe
tak mlčet. Bylo lépe,
a ruku v ruce dívat se na dlouhé večery,
hasnoucí teplo travin cítit, hvězdy potopené
skrz kapradí pod vodou kmitající.
67
stín černých raků pod písčitým břehem
a zcela ponořeni do samoty zvučící
vzdáleným zvonem, třeskem kosy, osamělým kročejem
a tónem ve výšce se vlnícím,
večerním letem hmyzu, nad vodami visícím
v chomáčích černých na modravém nebi.
A lépe bylo mlčet. Nechtěl jsem
vyplašit její duši, mojí podobnou,
plačící stejně, prudkou, divokou a smutnou,
jež v jaro lidí všech a v slunce lidí všech,
v to spravedlivé slunce nevěřila,
tak zrovna jako duše moje
v to slunce, nestejně jež daří paprsky
ubohé smrtelníky.
Ne, já se děsil nad ní, onou sladkou,
neb mnil jsem, právě ona
že mohla přec jen věřit v jaro, slunce,
tak mladá, krásná a tak nově vzrušená,
a já se bál jí, úzko bylo mi,
že pouhým echem mojí duše byla její duše,
jež rozbíjí se v bazaltových skalách,
tím echem, které vyvoláš rád jednou
a jež zní prázdně, když se stále stejně ozývá,
dnes, zítra, zítra, dnes, ó, dnes i zítra.
68