NAIVNÍ ROZHOVOR

NAIVNÍ ROZHOVOR
Ty má sladká, která víš! Lesní rohy neslyšíš? Chci ti o slavnosti říc’, houpaček tam na tisíc. Vezmeš si mne? Já k ní děl. Její smích se zvonkem chvěl: Ne, mám ráda celý svět. Ne, jsem mláda. Ty chceš hned? Možno. Snad. Ne, já chci dřív s hochem tím, jenž na mne kýv’, jedno slůvko promluvit: chce-li se mnou k tanci jít? Vše to může, může být. Podél řeky cesta, stín. Večer chlad jde ze sítin. Ty má sladká, která víš, – dosti, dosti tance již. Není, není tance dost. Možná. – To je žárlivost. – Bolestí dnes nezdřímne moje srdce upřímné. 73 Zítra až v ně pohledíš, ty mu neporozumíš. Bude zářit v světle mdlém, jak po slunci zapadlém. 74