PROCHÁZKA
Po břehu jdeme zářivého písku,
větrné smršti po střevících šustí,
lesy se chladným sluncem smějí v blízku,
do dálek tichá, bílá řeka ústí.
Podzim je jasný jako chladné moře,
jehlami lesků žhne a vystřeluje.
Větry se válí suché na prostoře.
Srdce dnes více lásky potřebuje.
Zářivou radost pociťujem oba
cloníce oči rudým před západem.
Ramena přitisknutá... Míjí doba.
Radostným, cudným rty se najdou hladem.
Ve víru listí opilá se vznáší
na špičkách radost, točící se v kruhu.
Radost to naše, divější a krasší,
ze srdce k srdci, z druha mluví k druhu.
Rameno kotví pevné pod mou paží.
Oko je tolik věrné, tolik čeká.
Nad námi větry suché listí sráží.
Myslíš, že přec se věrné srdce zleká? –
103
Zleká se? Čeho? Vše je skálopevné.
Ničeho, co je z dneška, nebojí se.
Ničeho nebojí se, vše je zjevné.
Ale což zítra? – Zítra utiší se.
104