REMINISCENCE ZRALÉ LÁSKY
Ten večer na soumrak mne upomíná,
kdy v klaviatuře ruka mdlá a líná
jak bílý květ uvázla bez hnutí.
Chladného cosi mávlo perutí
nad srdcem mým a jejím, přitížilo
se lásce mé... Pak nic nás nesblížilo.
Já tehdy urvat chtěl tu zralou krásu,
poslední růže dovoněla z vlasů.
Však jak by zpřísněla svým dozráním,
bála se, že ji denně poraním
svou jarní touhou, čistým sněním, mládím,
a v chladném jejím srdci své že schladím.
Byl tenkrát podzim nádherný a chladný,
A hlas, jenž volal by, v něm nezněl žádný.
Přezrálý podzim čišel z úběle
těch jejích očí, chladných z ocele
a ruka křehká, mléčného jak ze skla
se v klaviatuře bílým květem leskla.
Nádherný podzim byl, kdy krvorudé
padaly slzy s větví stromů všude,
van chladný sám kdy dveře přivíral,
rez dešťů záhony kdy rozžíral,
květ po květu, list po listu, i hnízda,
kdy jak zlých duchů jízda vichr hvízdá.
151
Do verandy kdy dral se, okno rázem
přirazil, upomínal, skučel, plazem
sjel po úponcích, po kobercích lez’,
jak zaskučel by u nohou ti pes
a v noty vkousnul se a na podlahu
je smet’ jak lupení a házel k prahu.
To tenkrát bylo... Já byl horký, žhavý,
vznětlivý, mladý, lásky čas byl dravý –
– a ona jako podzim, ostrý smích,
chlad měla v zraku z vášní prožitých
a větry srdce jejího, tak zrádné,
již odvívaly vůni dnů, jež chladne.
152