Krajiny starodávný hvozd
zemanské, zpustlé sídlo kryl...
Jen divočeji kolem rost’,
byl hrozný spíš a netěšil...
Válečné kouře dávných dob
té krajiny byl šedý háv.
V ní trupy mrtvol beze stop
vrůstaly v moře trav.
Tu – složit chtěje s beder svých
řemesla válečného tíž,
pobožný zeman vtáhl sem
pro pokoj duše svojí spíš,
a ženu, komusi zloupenou,
za dobrou ránu koupenou,
jak lup si vnesl ve svou skrýš...
Ač přísný kázní vojenskou bděl,
ač hrozný, když zbraní svou o zbroj řink’,
ač kněz byl i vojín i karatel,
ač kat byl, ač vším byl jak Knipperdolingk,
zahořel láskou zvroucnělou
k své ženě vášní zloupené,
i lhostejnost její ztupělou
jak zlo si střežil koupené,
a kdos-li tu šel, on pozor měl,
a její zrak-li divoce stesk’,
on podchycoval její žel
i jejích očí černý lesk...
A prostý jak trávy boží jsou
chtěl v Boha věřit a v ženu svou...
Tu jednou, když se psy ve hvozd vtáh’,
se srdce mu sevřelo v předtuše...
i vrátil se náhle – však vlastní práh
se krčil cize a bez duše...
Oř bujný před obydlím stál,
teď zaržál, jak z bronzu ulitou plec,
a v tom, jak potřetí zařehtal,
vyběhl s prahu cizinec
a rukou na zad pokynuv,
zářící oči zavlhlé
tajemstvím ukojených snův,
v šeř lesů s ořem zmizel, hle...
Dle cizích barev nohavic
to páže, ne však rytíř byl...
Ta tvář a ten blesk zřítelnic
zapomnít nelze, dokuds žil...
To zřít – v tmě lesů hučící
vše vytušil svou bolestí...
Našel svou ženu mlčící,
složenou hlavu v zápěstí...
A jako víno rozlité
když za žertů se prázdnil měch,
z té hlavy, květy ovité.
mu do chřípí až zavál dech...
Jak z oka ženy žhavého
uzřel jen pohled jediný,
jak z lůžka odestlaného
zadýchly lesní květiny,
hřích stál tu zaryt, nepomstěn,
že zatvrzelý, těžší byl,
ze všech těch věcí smál se jen,
však nelitoval, neprosil.
I probudil v něm taký hřích
úmysl katův ďábelský.
Ač v něžných slůvkách popravčích,
tak zradu mstil cit manželský;
„Žes mé mu lůžko strojila,
jak nikdy nestrojilas mně,
a žes v ně květy nosila,
tvé hoře bude náramné...
A že Bůh spravedlivý je,
odplaty žádá si tvůj hřích...
Holoubku, někdo upije
se ve tvých černých vrkočích...
Teď svoji hříšnou hlavičku
položíš za trest na můj štít,
a vše, cos měla v srdíčku,
musí tam dole v zemi hnít...
To hoře trojí znamená.
mít zrádnou ženu jako ty...
Je boží pomsta plamenná,
však plna moudré dobroty...
Pojď, holoubku, a nemeškej,
a hned se připrav na cestu.
Květ s lůžka vem’ a chceš-li, pěj
si v půlnočních cest šelestu...
Vše umře, co zde nechávám,
ďáblovo hnízdo zapálím...
Že uzrál čas, vše vrhnu tmám,
modlitbou Boha pochválím...“
A křižuje se vyšel v tmu,
jež sosny mrtvě zalila...
Šla podle boku žena mu
a rouška jak bílá ji halila,
hlas její z hloubek lesa štkal
při větru náhlém zadutí,
pláč v moři skal se utloukal,
až navždy shas’ jak šeptnutí.
Noc temná navždy tížila
vše zmizelé a nezvěstné...
Pak v temnotu svou vhřížila
co určeno mřít, nehlesne...
Však ráno, den když růže stlal,
zemanský střás’ je na údol,
již s mečem svým tam zeman stál,
skryt číhal, v očích černý bol,
jak socha, bez hnutí a snu,
upřené oči na svůj práh –
den čekal, noc a kolik dnů... –
Zvuk kopyt slech’. – Tu ruku vztáh’
a hlasem, horkým vášní vzkřik’:
„Vše mé i tvé když mrtvo již,
vítězný v lásce zápasník,
ty mečem se mi zodpovíš...“
Ta tvář i ten blesk zřítelnic
zapomnít nelze, dokud’s žil...
Zasvítilo se oko víc
mládenci, jak vlk pozavyl,
a s koně dolů seskočiv
zamával mečem taseným,
leč dříve než tnul, krve chtiv,
kles’ na znak s okem zhašeným,
hruď, blýsknutím meče protknutou
zbarvila stříkající krev – –
Stál vítěz s tváří nehnutou,
crčící krve slyšel zpěv...
Pak šel. A rudý kohout zlíh’
se nad vším zbožím. Rozmetav
je do všech úhlů světových
zřel koně divě řehtat, brav
utíkat v prales ze stájí,
křik nevolníků zmatený
puštěných doznít po kraji
a plazící se plameny
dohasnout dálkou... On tak chtěl
se věky věkův ztratit kdes,
kněz, vojín, kat i karatel.
V hluboký zmizet ve prales...
A nový když se rozzářil
den slunce jasem kovovým,
v hlubinách lesa něžně kryl
hrob drnem on a hlasem svým
po bouřích smíru píseň pěl...
Měl hábit již jak poustevník,
svou bílou hlavu v kukli měl,
zmatený bohu zpíval dík,
v poustevnu zmizel ukrytou
ve skále, kterou stínil strom.
A holubičku ubitou
měl vedle sebe v hrobě tom...