S KŘIVDOU V SRDCI.
Kraj kopců v šedi svrasklých stařen
tovární kouře vychrlil.
Tu o spravedlnosti snil,
kdo nakonec vždy křivdou zmařen.
Z hrůz manželských, z rodičů zel
kříž našel, used’ na kameni.
Tu pokušitel v přestrojení
si k němu sed a takto děl:
Nic nejsem, jenom pravdy stínem,
však pohled přímý chci ti dát:
Tu musilo se něco stát
cos mezi otcem kdys a synem.
A ukazoval nahoru:
kde bledá, setřená líc Krista,
ta krev, ten bok – toť vražda jistá.
A jitří jeho pokoru.
19
Že stalo se cos, – nakloní
ryšavou, strašnou k němu masku:
Znal mstu a hněv i krutou lásku
ten otec starozákonní.
Tu hlavu trny zprobodanou
kdys tehdy, luza opilá
když v květný svátek věnčila,
už prodal vraždou ujednanou.
Msta otce, jenž se soka bojí...
Snad roztržka to rodinná...
Snad žárlivost, jež proklíná...
Snad pomsta, zlo jež matce strojí...
Ne, dodnes není Spasitele,
utěšit, vykoupiti svět.
Toť jistá vražda – z očí čet
to ryšavce, jež zatvrzelé.
ZnámZnám, ruka smekne-Ii se nahá,
se syly, otců řevnivost.
To děn, ryšavý zmizel host
s truchlivým smutkem otcovraha.
A ten, jenž o spravedlnosti snil,
otravu suggestivní moci
ucítil, zase bez pomoci
když sám tu s křivdou v srdci zbyl.
20