ODCIZENÉMU ČLOVĚKU.
ZijemŽijem si blízko tak, ale jsme sobě daleko na míle,
nic jen jak mrtví ti, zaniklí, dřív než květ mohli dáti.
Běda, nám zbyly jen nevyléčené výčitky zpozdilé,
sobecky svět když jsme viděli v pouhé nic propadati.
Loďmi po moři, drahami po zemi, ve vzduchu ptáky
jako blesk jsme se mihli, rozum nás všude jen tuší,
železem, zlatem, hrůz nevynalezených bouřliváky
vyvražďovali jsme sebe, seštvali duši s duší.
Najdeme-li zas sebe, abychom navštívili
lidské co v nás a v něm najdem ten koutek, jenž světlo lomí,
stříbrný pramen pod drsnou korou, bílý,
cosi jak trávník zelený pod stinnými stromy?
25
Pokud žiješ, přijď ke mně a já zas usednu k tobě,
nedbej přehrad ni vzdálenosti, msty, jež se choulí,
vznešenosti nedbej, dnů odvety, kleteb v hrobě,
dnů ni nocí, zvyklostí, rozdílů polokoulí.
Ty, kdož jsi vraždil, soud poslední čekáš, až po smrti k sluchu
hlásného roh ti zatroubí s věže rodného města?
Mníš, že pak čas je, by v podobě tělem oživlých duchů
mohl ses doplazit k trůnu Jeho, kde k věčnosti cesta?
Ale já za života chci milovat, na tebe patře,
za života chci bratry mít, sestry v shonu denním,
rozsuď mne, sestro, rozsuď mne velkou svou láskou, bratře,
rozsuď mne na zemi velikým lidským svým pochopením.
Oba pak před Bohem stejně chudí půjdem spolu,
zmoudřet chci z bohatství tvého, ty z chudoby zmoudříš mé.
Plebejské msty i koruny královské složíme,
budem si, kajicní bratři rozumět v štěstí a bolu.
26
Blízko mne budeš, blíž tebe já, bratr, sestra, matka,
bdít chci, by bez tebe nesoudil nikdo tě odsouzeného,
nad člověka se nebudeš stavět, neprodáš v jatka
nikdy už bratra k vraždě a k zániku předurčeného.
27