HLAS ZE SIBÍŘE.
Tu nad mořem vybičovaným ledy a sněhovou bouří,
tu k Sibíři připoután jsem a trčím bez hnutí.
Již rozplývá se mi domov v dálce se svými kouři.
Co čekám na loď a pozdrav, bolest mi játra klove
a hrozná je tím, co neukojené pouhými touhami slove.
Mně nepopřáno osvítit Ruska ohněm, mým ohněm,
jejž vykřís' jsem z heroického svého osudu.
A nešťastné Rusko ohně svého nenachází.
Ó, vysvoboditelem jeho nejsem, být nemoh' jsem, nebudu.
Jak možno zachránit Rusko, velké to, zázračné dítě?
Když nerozumíš mu, nevrostlý do země kořeny všemi?
65
Přec takto se nežije, takto se nikdy neumírá,
v té krvavé louži, když vidím tě brodit se, Rusko, Rusko,
ty Rusko, když o lidství tvé se hraje a o tvou duši a zemi.
Pěst Bakunina, skřek běsů a Tolstého nebeská víra
když mezi peklem a nebem tě vláčela nadějemi?
Tím větší ty budeš, až porosteš, až svou poznáš sílu.
Svou cítím však opuštěnost, že k Sibíři připoután
zřím, jak vám tam doma je vítězit svobodou svou mladou,
že přemožení kolem jak spiklenci hanbí vás, třísní,
a nenasytní, kdož bratry být měli, vám země kus kradou.
Než vím, že cos vyššího mluví ke mně, co nade vše jest,
co nad shledáni s ženami, dětmi a milenkami,
že v sázce je více, je svoboda a že bych tenkrát si zoufal,
jen kdyby jste na písku stavěli daleko doma a s vámi
já kdybych viděl, že umírá vaše čest.
66