PŘÍTELI Z JIHU.
Podzim když vlídný rozprášil žluté listí,
řekl jsi: bude mi pokojně z ruky osudu čísti.
Vrátím se, kde to zpívá prameny mládí.
Sednu si pod sosny rodné, potok kde chladí.'
Vytuším stopu, bílá kde noha v písku stála,
a kde dozněla píseň, již láska vyzpívala.
Rozzpívají se u lesů větry jižní.
Neuvidím jen lidi, leč bratry a sestry a bližní.
Byli vždy dobří a sukovití, jich srdce bilo,
svědomí neusnulo v nich, včas se vždy probudilo,
žilo v nich vždycky, co nad hroudou v modlitbě sedá,
lidmi po lidech pátrá a boha v nich hledá.
Přežitý smutek zapomenout tak těžce je mně,
cítím však jiný vzduch vane z té milované země.
Po dětech zhynulých cítí mateřskou bolest krutou,
81
bez hnutí ještě s rukou přitisknutou
hledí a neschopna k činu a k práci se vstáti chystá,
nové dny loká rozkoší prostoru, ve světě místa.
Přežiju malého mrtvého v sobě mukou dlouhou,
dočkav se všeho, po čem jsi, národe, hořel touhou.
Bratři z jihu, mí bojovníci v milosrdném létě
ruce jste podávali si s bratry v širém světě.
Z pevné vůle a z Husova prostého přikázání
s vámi šlo po celém světě k svobodě odhodlání.
Myslím-li na svoje jižní bratry, jich svět se mi křísí,
dobři že budou, jak bývali otcové jejich kdysi,
u nich chci složit hlavu, až chvíle má přijde,
v nenávratnou až hlínu zaniknu myšlenkami,
chvíle až moje přijde a znamení dá mi,
člověkem dobrým až umru, jak za dětství mřeli tu lidé.
82