RANNÍ VÍTR.
Hravě vstal nad lukami vlhkými
u živých horských vod...
Pohrál si u chalup s obnaženými hlavami dětí,
bílými, kučeravými, sladkými...
dotknul se bezů a jasmínů, růží i obilí,
postříkal ptáky rosou, na hrobech trávu zčeřil,
načechral vlny rybníků stříbrnými akkordy...
Odpoutat se, odpoutat, odpoutat,
byla jeho ranní, ztajená modlitba...
Nasycen záhy hrou, idylickou a tichou,
snil o síle... Odpoutat se, odpoutat...
Prohvízdnout moci mílemi zemí, provázen černými mraky...
Usínavě se spustit, vymrštit náhle k výši,
nad hroty černých lesů, kde jeleni teskně říjí,
i nad vraždou v zákoutí skrytou...
Byl to tedy týž, který narozen ráno v květech
v tichu vonícího údolí,
hrál si se zelenými vršky smrků
84
a náruživě líbal drobná hnízda ptáků,...
byl to tedy týž, jenž vraždil večer?
Byl to tedy týž, který jemně dotýkal se vlasů
a tváří rozpálených, rukou bílých a štíhlých,
jichž prsty s ním o závod ševelily v klávesách?
Byl to tedy týž, jenž zabouřil večer?
Byl to tedy týž, jehož vanem otvíraly se plné sály
s přitisknutými k sobě mladými těly,
sady čerstvě voněly prodýchnuté, světla luceren kmitala
komíhavě na cestách pískem posypaných,
větrničky vzdychaly na starých věžích,
a jemná hudba nesla se otevřenými balkony zelených domků?...
Byl to tedy týž, jenž šílil teď k noci?
Pohleďte: divoce vichří teď v bouřlivý večer,...
přelámal obří kmeny, rozházel po zemi hnízda,
zdupal hliněné chatrče, chraptivým hlasem hrůzy
zazpíval živelní píseň...
On to byl jistě... Ten, jemný kdys, osvěžující,
ten, jenž se hledat zdál zvuky harf serafínských,
z večera vraždil...
Jemné duše! Jemné duše! Přejemné duše...
Vzpomenu-li, že i vy, sníce o své kráse a síle,
budete jednou vraždit, šíleně vraždit?
85