CO MI PSAL SAMOTÁŘ.
Usmýkán, zraněn, obelhán,
když rádlem civilisace jsi sklán
a pionýrů křiklounstvím,
nad důlem zlatých eldorád,
kde tolik lstí a tolik zrad
chce uspat tě s tvým svědomím, –
krev neteče, pěst nedrtí,
jen morální smrt uškrtí
strannickým dílem katovským.
Tu krajinu rád naivní
zříš předvěkou a lesy v ní,
obrovská, divná zvířata,
dokola kmeny úžasné,
liany, květy překrásné.
Obloha nad vším rozpjata
v klenutí mocné, prvně vidí
kouř stoupat z ohňů prvních lidí,
zrak, duše němá, dojatá.
93
Žít moci v srdcí prostých snech
kdes na zapadlých ostrovech,
kde dálkou svěží, zelenou
je tušit moře bouřící,
chatrče modře kouřící,
úrodu, spíš jak náhodou
domácím božstvem snesenou,
banány zráti lahodou,
sta možností kvést za vodou.
94