NOC FILIPOJAKUBSKÁ.
V noc čarodějnic luna svítila.
Běl květů v stříbro stlala přejemné.
Prameny dubna lkaly dojemné.
Žen nešťastných má duše cítila
tajemnou blízkost, dech, jenž z žáru je
a z hloubek oko, které čaruje.
Leč oblaků jen zřel jsem zrůžovělých
neklidný, dlouhý tah,
jak uplouvaly ve vlnách svých bdělých.
Noc, jinak smutná, tichla v mrákotách.
A zřel-Ii jsem co, byl to svět mé duše,
tam ticho bylo, písek šustil suše
a trávy bledé tam, kde u pramene dlít
kdys ženy zřel jsem, lačných smyslů pít.
Teď pološeré, modré zapomnění,
mech ve stopách a vůně sprchlá chvění.
Zde úžas čarodějnic tancoval
života tance, – vypálen zřím po nich kruh.
107
V travinách žlutých vítr vál
a lkal mi v sluch
a opožděných postav syk a vzlyk,
zjevených tváří několik
známých mi ze setkání dnů,
v nichž náhled‘ jsem až k věčna dnu
prchalo, ruce v letu ještě zdvižené,
– však nesmírnými dálkami již zcizené. –
To viděl jsem dnes v čarodějném snu.
108