BOUŘE ZA NOCI.
Výrazná a ztrhaná tvá, Noci, líc
blesky k oknu se mi tiskla hovoříc:
O dávných a zašlých přátelstvích,
zardousených láskách v pucích svých,
o zradách té bouře jek řval tekoucí
a zrak její žhnul jak vědoucí.
Dlouhá byla noc. Vždy měla smích
břitkých rozprav rozhodčích a hořknoucích,
okamžiků ohromení zdvihla chvílí tou
podvedenou lásku chátravou a odbytou,
přátel dávných jedy měla groteskní,
když se v malomocné zlobě rozteskní.
Dnes jsem bezcitný a všeho vzdálený.
Celý svět jak svírám rameny,
neslyším, co malé, bídné, osobní.
Cítím z hrobů píseň pohrobní.
Tuším, zlo jak setřásal by mučedník.
A jak nad zítřkem již svítá dík.
109