NASLOUCHÁNÍ SLAVÍČÍMU ZPĚVU.
Listí na balkoně
dýchlo nocí, z vody
stoupal chlad, již stáda přebrodila brody..brody...
Žena černovlasá
stála u okna i její zralá krása...
Počla píseň pěti
tichým altem v šeru.
Ale slavík, když pět počal ku večeru
o lásce a touze,
umlkla a poslouchala dlouze...
Pláč v tom byl, jak pláče
někdy srdce její,
když je drahá ruka protkne nejhlouběji,
a když krev se řine,
na níž člověk mře, však nezahyne.
115
Teď se smích v tom perlil
jak sta jasných zvonků,
tisíc v rose roztřesených stonků,
jako prška květů
z náhle zjevených a rozsvícených světů.
Naslouchat se zdály
stromy, stíny řeka,
vlny blysknavé, kde tisíc hvězd se smeká;
vše se stalo sluchem
oživlým a vykoupeným duchem...
116