ZKOUŠKA BÁSNÍKOVY DUŠE.
Průvany jara vydýchly teple na mou líc,
ovívaly mne vějíři hedvábného blaha.
Tanec svitů. Čistota všeho nahá.
Naslouchal jsem. Ó nelze rozumět víc?
Shasíná jemnost, zeleň ubledá.
Unylý šepot mne dráždí. Chtěl bych rozumět všemu
pomíjejícímu a smrtelnému...
Ach, co to vzdychla pelem svým jehněda?
Co to tak temně voní z fialek,
z bystřiny co to žvatlá, z písku potoka svítí,
modrá a hloupoučká boží ta děcka kvítí?
Ještěrčin chlad čím se na žáru kamene pek‘?
Od rána do noci budu a musím bdít,
od slunce, měsíce, od hvězd, od stromů, zvířat se učit,
122
budu se radovat, více však trápit se, mučit,
abych moh‘ jemně jak jaro svou zeleň povědít.
Porozumět pak všemu, ptákům a jarních bříz
hovoru s prvními fialkami u vod.
Družiček Božího těla radostný průvod
smíchem zda duše moje naplnit mohla bys,
údivem nemluvněte se zasmát, modrý zrak
ze klína matky když upře na třpytivé věci,
v trávě jak pramenu hádě téci,
světlem být schovaným za oblak?
Od rána do noci budu a musím jak učeň tu stát
na křižovatkách zvuků a v barevných spekter změnách,
vykoupat se v snu bílých pěnách
a tím vším vzkypět, hřát a zrát.
Dříve než usnu k ránu, zkoušce se podrobím:
tenkým sluchem se zavěsím na vše, jemně, jemně,
naučím duši svou dýchat jako země
věčnem, životem, záhrobím...
123