TICHO CHVÍLE.
V tvé duši zraky moje vidí
krajinu, oblohu a lidi
zastřené smutkem, v chladném vanu,
když stměl se večer seveřanů.
Kouzelná svítilna tvé duše
se tmí též mlčením, v šeď tuše,
a stesk i můj i tvůj se pojí
v jedinou bolest. Ač se hojí,
přec stále živý ručej kvílí,
jak v houšti lesní v noční chvíli,
kde vstavač, kapraď naslouchá mu.
Znáš ticho, jako v prázdném chrámu?
Jen rtové žízní unavení
se časem schýlí ku prameni.
128