TEN TEPLÝ VEČER...
Ten teplý večer vždy po vůni, pozdravu, po úsměvu
jak bytost živá když přichází na návštěvu,
své vůně rozleje, nejistoty své rozpačité,
své vyřídí pozdravy a poslané vzkazy skryté.
Ten teplý večer, nad zahradami když vše kvete,
dá tušeným květům vonět, jež v oblohy modro vseté,
to líbezné sečkávání soumraku mlčenlivé,
kde na horách ještě se světlí, tma dole nastává dříve
a usazuje se, proniká vším, že přítomna je
i hovorům naším i nedbalosti, v němž pohodlí zraje.
Že umí se měsícem dívat a hvězdami, nepřekáží,
že dýmá komínem sousedsky, člověk jak naivní, blaží,
vždy přijde a zvyklý jak drahý host dlouho u nás sedí,
130
jen mlčí, klid velký v nás posiluje už tím, jak hledí,
a komínem dýmá, jak z dýmky soused známý a starý,
jenž při odchodu se vytrácí lehkým dechem páry,
že nevíš, jak odešel, kudy kam, v které chvíli.
Až když tě pozdní hodiny noční zamrazily.
A z pastviska zmlklého kouří se půlnoční mlha,
jíž všecko, i obzor i les i srdce tvé pojednou zvlhá...
131