DŘÍV NEŽ TĚ MĚSTO VZBUDÍ...
Dřív, než tě město vzbudí, jeho křik a shon,
vozu a tramwayí skřípot, chrámů a klášterů zvon,
dřív než tě upomene hodin temný ráz
na povinnosti i sliby, dřív u tebe budu než čas...
První vždy přijdu k tobě, kdy po snu se v duši dní.
Třeba jak vzpomínka pouhá, jež sladce zneklidní.
Třeba jak závan květů, tón houslí, šust lyšaje.
Jako moc kouzelných slov, jíž obraznost živa je.
Povinu se ti jak pěšina rovinou travnatou,
mateřídouškou tě pozvu a jahodou šťavnatou.
Budu ti bezpečný, jako dům břečťanem ovitý,
v zahrady zírající, v kraj obilím rozlitý...
A já? Tkáň rozpracovaná vždy budu tvou myslí tkán,
zlatou i temnou nití dnů tvojich prošíván...
133