BÁSNÍKOVY HOUSLE.
Kdys dlouho jsem probloudil zášeřím tajemných doubravin.
Tak dlouho jsem na zázrak čekal, na kouzla nočních chvil.
Leč nenašed‘ stříbrné kapradi, když můj uhýbal stín,
tam na hládi studánky, po tvrdém skutečnu zatoužil
a po dnech jsem skutečných volal a výbojném zápasu sil.
Já s životem rval se. A všecko mé lačnosti uhýbalouhýbalo,
jak slzy mé vysoušel vítr, jak slunce je vylíbalo.
Rok po roku učitel přísný se nespokojen střídal,
mé úspěchy a chyby dnem, nocí sčítal a zvídal.
Chtěl prostory oživovat bych, mlčící kolem kol
a dýchat v ně život svých snů, svou radost a svůj bol.
Mé mládí v tom prchalo, mužství, i blížilo se stáří
belhavým krokem: to minulo Života slunečné září.
134
Mně zdálo se na cestě života, jejíž cíl v dáli se temněl:
Být Bohem obdarován, mít, nikdo co nežil, co neměl.
Co duše tak žádala si, bůh vytrvalosti se zvedal
z obláčků vzešlých nad ní a děl: já roky tě hledal
a teď jsi si vysloužil nástroj, dálka jímž oživí hluchá,
mé housle, jimž struny dáš z krvavých pavučin svého ducha...
I vzpomněl si na mne milostí svou. Dnů prošed rájem,
já bohatým stal se žebrákem, s houslemi belhal se krajem
a takové byly, že radostmi bolestí lidských v nich úpěl chor,
a ze živých málokterý jim rozumět pospíchal tvor.
Teď bohat jsem. Za mnou už zavíral život závory zahrad,
bez plodů již stromy a obydlí zavřeny, kde bych měl zahrát,
leč na sklonku samém sladce tak začal mi život téci,
že pro potěšení hrál jsem si, křísil mrtvé věci
a nevšímán, v blaženosti té v středu zvířat a dětí
jsem dočkal se kýžené smrti, jež v život věčný letí...
135