KLID.
Tak průhledný podzim, tak modrý je vzduch,
jal bezlisté stromy chlad.
Vším usínající mluví Bůh:
Hle, pokořil jsem se rád.
Jsou nahá pole zjizvena,
svých podzimů radostných
již nevědoma jsou, smířena
v pláč větrů žalostných.
Strom o svém ovoci již,
že bylo kdys, netuší.
Tu někdo byl, připravil, víš,
vše o srdce, o duši.
Dnes s odřeným panákem u nohou
jsem děti zřel hrát si a mlčeti,
já v marnosti všeho pýchu svou
též viděl shořeti.
142