By strach měl citlivůstkář,
na provaz vylétni rázem,
zastři, jak prohneš se plazem,
strnulou tvář.
Od jedné ke druhé tyči
stoupej, když úžasem vztyčí
tisíc se hlav!
Jaký to bezvadný krok!
Ňader tvých vlna se vzdýmá
a vzduch kol utich’ a dřímá.
Jdeš, ruce v bok.
Líčidlo v podlouhlé líci,
bouquet plá ve vlasech čnící
z růží a trav.
Každý sklon její a kyn,
šatečky gázové rudé
v zatmělé pozadí všude
vrhaly stín.
A clown vždy s lehkostí stejnou
obruč jí podával v chvějnou
přivřenou pěst!
Pomalu, chytře jak plaz,
všichni tak na tenkém laně
závaží po každé straně
měříme sráz.
Na večer, v noci i ráno
napjaté osudu lano
pod námi jest!
S tíží svých žalů a ran,
s líčidlem úsměvů v tváři,
jdem, až nás jeden krok zmaří
a praskot lan.