V par chumle zahalena měkce spala
v prostoru sněhu zachmuřená Praha,
vlak hvízdnul ostře, z mlh se rýsovala
nádražní světla vstříc.
Zas doma, doma!... Mne to náhle chytí,
má prsa svírá, na mé srdce sáhá,
hlav lidských rozvířené vlnobití
mi opět šlehá v líc.
Ten peron, smutné, posněžené domy,
hřmot povozů a lidí přiliv náhlý
a ve světlech lamp chvějící se stromy,
mne vždycky pozdraví.
Hned venkov jako stín mi bledne v duši,
pruh plání sněžných nedozírný, táhlý,
údolí pustá, lesy, kam vír buší
a vítr hvízdavý.
V dřímotě celé Čechy v samém sněhu,
jež sladce viděl jsem, tak tvrdě spáti,
vsi, potoky a černé stíny břehů,
kde bouřil vlaku třesk,
z mé duše mizí náhle v městském vření,
řad mostů světlý kývá, ve tmě tratí
se věží fantomy jak v zamyšlení
pod tíží starých fresk.
A zapomínám všecka místa známá
z let dětských, kolébku, svůj domov prvý,
kde mnohý dětský žert i mužné drama,
kde skončil mnohý klam.
V mé duše hloubi ozývá se Praha,
mne k sobě láká, buší mojí krví,
mne k sobě volá nad vše jiné drahá,
ji pouze ještě mám.
Jak rozvášněn bych tiskl ucho k hrudi
bytosti věrné, s níž má duše cítí,
a poslech’ srdce bít, jež v tichu budí
v nás lásku šílenou,
tak, Praho stará, dějinami hřmící,
já pozoruji moderní tvé žití, –
jsi dosud věrné srdce, hovořící
v zem celou krví svou!
Ba zdá se mi, že srůstám s tebou stále,
jak z jara nepatrná, drobná tráva
ku obrovské a krví vlhké skále,
kam zvykly hromy bít!
A je mi, jak bych čekal v rozechvění,
až z tebe šlehne záře činů žhavá,
až země bude celé obrození
po dlouhé žízni pít!
Já musím v tobě zříti vážnou práci
a čin a skutek růsti s poctivostí,
já musím zřít, jak do bláta se kácí
lesk frasí neplodných!
Ba takto musí zhynout, musí mříti,
co hluché hnije v naší společnosti,
kde ještě tolik prázdných cetek svítí,
nás Čechů nehodných!
Po bouři prvých, mohutných svých vzruchů,
ty nezastav se Praho, na své dráze,
přemýšlej vážně, uvažuj, neb k sluchu
ti bije lidu hlas!
Myšlenka jedna burácí jím zdravá,
už zvážnět ve všem, v práci své a v snaze,
ne za bytí, leč za poctivá práva
bojovat nastal čas,
Přes valy své slyš, pouta lidu dosud,
ty staré jeho tísně hlučet zase,
a trpný, slovanský a němý osud,
jenž na tě doráží!
Přemýšlej více, – rozuměj svým lidem,
ne zženštilá, ne panská, v trudném čase
buď příklad práce, s reků svatým klidem
stůj stále na stráži.
Ať hlubších, mohutnějších povah rysy
to české žití rostoucí v ty chvíle
ve příštích dětech, jež se zrodí, vzkřísí,
ty musíš bdít a dbát!
Ne zženštilé, ne prodajné a chabé,
cukrové panstvo bez idejí, shnilé,
a bez síly a k dalším bojům slabé,
nám nesmíš vychovat!
A já ti, stará Praho, důvěřuji
jak uchycený stvol na mocné skále,
ať hromy řvou, ať vichry záště dují,
ty budeš stále růst!
Snad uzřím, jednou o tvé černé valy
se rozbíti ty lebky nenadále,
jež plivaly nám v tvář, nás k hrobu štvaly,
nám jazyk rvaly z úst!