V zeleném domku křehké, mladé dítě
velikých copů, očí záhadných
kdys ve zmatku jej navštívilo skrytě,
být jeho navždy chtělo za svůj hřích.
Rád neměl, zamítnul. A dlouhé roky
na její temné myslil zoufalství,
na bílé, vlasy zahalené boky,
na sklíčenost té vzdušné postavy.
Na procházky pak pozdní po nábřeží,
na sebevražedný kdys rozhovor,
mučivé chmurno ulic, střech a věží,
na svody řeky, na níž skřípal vor.
Ten román dobolel. A ctnostná žena
kdes na venku se stala z hříšnice.
A jeho hlava, trochu unavená,
šednula denně v kouři pivnice.
Ze starých avantur vzpomínka voní,
jiného žití možnost z dávných jar.
Někdy tak silně rozteskní se po ní,
jde hledat ženu, – ztemní krve var.
Už nesetkal se s vášní, láskou jinou;
s psem dělit život svůj a... se služkou.
Pak, Oblomov, byl vídán s Akulinou,
a se svým malým Iljuškou.