V ODKVĚTU

Antonín Sova

V ODKVĚTU
Po břehu jdeme řeky rozbouřené, plášť její hnědý větrem povívá a mládí se v ni budí zakuklené a v reminiscencích se ozývá. Já vycítil, že náhle po dřímotě pojednou vstala v podzimních svých snech, v svém odkvétání lačná po životě, po jeho kluzkých propastech. A podzim toužil jaro napodobit i vřelým býti víc i půvabným, skalami tok svých prudkých bystřin probít dát svěží zeleň listům hedvábným. Ty jemné vrásky drobnou rukou skryté, pleť vadnoucí a ne už bujný vlas, panenství nudné masky byly syté, nedbalost jevil její zjev i hlas. A v blouznění o městech beze jména a po vysněných řádech neznámých, že milována být chce tato žena já pochopil, vše za jeden dát hřích. 35

Kniha Lyrika lásky a života (in Dílo Antonina Sovy, svazek 1) (1922)
Autor Antonín Sova