Nuž, dopadli tu drobnou tulačku,
nestoudné děcko v nočním brlohu.
Ji v okázalém střehli průvodu
a vlékli po ulicích před večerem.
A svítilny dodaly ostré stíny davu
i oživená okna přídech divadla.
Frivolní pohledy a zákon ctihodný
se radovaly z existencí svých.
Jak kropenatá, lesklá ještěrka
cynický úsměv měla, žhavě smyslný,
směs látek bizarních mdlým světlem hořela,
čerň, oranž, zeleň smytá, kruhy náušnic
se třásly pod černými chumly vlasů cigánských,
a do poznámek cosi křičela,
jak podrážděný množstvím papoušek.
A na chodnících hlava na hlavě
a na klobouku klobouk, v náhlé pozornosti
dav stále rostl, ale bezhlučný,
jak varhan rejstříky by ztichly najednou,
dne morálka posměšná civěla
na hřích ten vyhrabaný z noční tmy.
Z arkýřů ženy bílé, krásné, nad květiny
se nahýbaly k žlutým světlům lamp,
z rouch vystřižených bílý mramor hrdel
a loktů sněžných lákal zášeřím
a pohoršeným zrakem zkázu měřily,
k níž, nechápaly, jak lze poklesnout.
Svá děcka odháněly od oken.
Lvi velkoměsta s nudou posunků
se dívali, kouříce líně, kde as viděli
tu malou, drzou kořist kankán tančiti,
tu svítivou ještěrku, nahou, rozkošnou.
A větší hříšnice, však v mezích zákonů
a církví, jejichž hříchy líp se tajily
i v lůnech rodin ctihodných i v taji zpovědnic,
s rty, vydulými okamžitým úžasem
nad stejnou možností vlastního osudu,
šly jako spráskány, šly křižovatkou ulic
do vyhřátých svých domovů.