Podzimní kytarou zahrady
žlutými tóny se chvějí:
Umírat za teskné nálady,
když je po naději.
Chvíle, kdy budoucnost neláká,
minulost shaslou čpí vůní.
Ulicí berla žebráka
na smutné dlažbě duní.
Po stěně řadou knihy tvé
dědičná kletba tíží.
Pravdy jich krásné, však neživé
jako Hamlet se plíží.
Ošklivá skutečnost, toulavá
v špinavá okna civí.
Všecko se nabízí, prodává
s otrockou ironií.
V zahradě záhon již zbývá
slunečnic teskně chřestících tmou.
Hnědé listí se kývá
kaštanů nad vodou.
Ptáků křik slyšet zníti
střech přes hřbety, přes hroty.
Musili rozloučiti
se navždy, jako ty?
Ze slunečnic načernalých
se zrní sype a drolí.
Po častých bolestech malých
už srdce nezabolí.
Vysílilo to srdce tím,
touhy že zapíralo,
s úsměvem do kouta skrčeným
že se života bálo,
vysílilo již srdce tím,
krásně že umíralo?
Přišly ženy a našly je
chladné již, zimomřivé,
vznesly je ke rtům, vzaly je
polibků žhavých chtivé,
přišly ženy a našly je
umírající, však živé.
Přišly však pozdě... Noc byla zlá,
v níž mroucí nevzkřísí se,
od polibků a od kouzla
se nehnou stopy v ryse,
přišly už pozdě. Noc byla zlá
a že je konec, ví se.
Plakaly ženy: před chvílí
uhaslo jako snění,
ač zlíbat jsme je toužily,
přec zachráněno není.
Je dni a roky zabily,
dni neporozumění.