FANTOM Z MLÁDÍ
Když odešla z duše mojí, ni jeden zvuk nezbyl po ní,
ni jedno echo, ni jediný kročej v povadlém listí,
ni jeden květ, pohozený v skleníku její rukou,
ni jediná jehla vbodnutá v nedokončený závoj.
Pak ve mně uvadnul drobný člověk a vyrůstal člověk větší.
A jednoho jitra hořel jsem bílých paprsků světlem,
můj kalich po dlouhé jeseni, po zimních, mrazivých nocích
se zatřás’ v novém jaru a v nových odstínech hořel.
Tak minuly dny... jak nejnižší zvíře já zvyknul
jsem odchodu jejímu, s klidem již pronášel sladké to jméno,
a rozum i cit, vše vychladlo, vyvřelo široce, mocně
a slavnostně, okázale, jak tekly by veletoky.
94
Pak zjevila se mi po rocích. Pod lunou ztichly lesy
a palouky zasněžené a hřbitov když jiskřivě dřímal
a zvony když umřely v dálce, bařiny pod ledem plály.
Když psi se nevzbudili. Když vesnice v dálce spaly.
Tu polo zpívajíc, polo plačíc a polo se smějíc,
šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla,
a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý,
tak přišla, a horké slzy jí kanuly s očí ve snu.
A polo zpívajíc, vášní zadrženou a divou
mne chytila ve svoji mladou a opojnou, chtivou náruč,
proč že jsem nevzal to její životem vonící tělo,
proč že jsem neutrh květ, jenž tenkrát se nade mnou schýlil?
Tak žhavě, tak divoce, dnem i nocí, dny dlouhé a dlouhé
a měsíce dlouhé proč nechal jsem ji tak v touze čekat.
A teď, teď s výčitkou přišla, když zapomenuto dávno.
mne, zdálo se, přišla vyssát divokým žárem svých očí.
95
Tak po mnohé noci já slýchal výčitky marné touhy,
žár polibků cítil a objetí měkkých ramen,
slz vlažný pád a loučení šepot snivý,
jenž se sny těžkými vyvanul vždycky k chladnému ránu.
A ráno zas střízlivé bylo, ni jeden zvuk nezbyl po ní,
mhy bílé padaly obzorem, zvony mrtvy a chory,
ni jeden zvuk nezbyl po ní, ni šlépěj v povadlém listí,
jen zítřky dlouhé, ty dlouhé dny, ty dlouhé roky.
96