Vím už, co ztrácím. Čekal jsem dny,
čekal jsem noci, čekal jsem věky.
Ještě však toužím. Nevzhledný
milenec čekám na slíbené vděky.
Slíbila, že mně srdce dá,
chci-Ii v něm krůpěje krve zvážit,
v noci, když voní reseda,
rosou když stříbrný temní se pažit.
Slíbila zlatý klíč k duši mi dát,
chci-li jen proniknout v hloubku její,
tam, kde je mrtvý, mlčící chlad,
tam, kde spí výsměch s beznadějí.
Slíbila, že mně ustele
přadena zlatých, dlouhých vlasů
z přástevnic zlatého kužele,
lásku jež upředly do věčných časů.
Slíbila, bílý prs rozkvetlý
dnes že mne zavolá rozpukem zrudlým,
záporu hlasy „ne" odlétly
s posledním rozmarem o radost schudlým.
Stál jsem. A vyslechnul krásný slib
jejími slovy melodickými.
Přijde-li?... Aby žilo se líp...
Jara jsme přečkali, dlouhé zimy.
Slíbila, nepřišla... tak jsem děl –
smál se kdos naivní víře z dálek.
Nepřišla dosud. Zamlčel
obzor se otázkou, smutně se zalek’.
Modrý háj svítil za rosy,
květiny dýšou a voda pláče.
V přehnutém po větru rákosí
tedy se utluče toužící ptáče?