ORLÍ JÍZDA
Sedněme si na oblaka...
Nejdále přec ujedem.
Nemožnosti křísit láká,
nepřehledná vábí zem.
Příkrá kynou horská sedla –
děsí tmavé soutěsky. –
Nad zemí jak noc se zvedla,
v hloubce vod zříš záblesky,
světel mživé dlouhé šňůry
křižují zem celou s hůry.
Oblaka hřmí po vichřici
nad skalami, nad lomy.
Jsou to zvuky, strom jak čnící
ve výškách se rozlomí.
Plujem:... skály, břehy, moře.
Prometheus? – Kvílí kdes.
Jeho věčné slyšet hoře,
sup je vztyčen nad útes,
hlavu zdvihne a zas klová,
zobec zatne, a zas znova.
103
Plují oblaka a letí,
věky mizí pod nimi,
jeden věk a druhý, třetí
od jar zkvetlých do zimy,
mají lehkost křídel ptáků,
mají tichost duchovou,
tančí oblak po oblaku
ve dne, v noci, světlem, tmou,
prosyceny vůní lesů,
vlhkých luk a horských tesů.
Chatrč dřímá... Rybník... Vrby...
Štěkne pes... Zní dětský kvil,
vesnice se v dálce hrbí,
mraků stín ji přepůlil.
Obilná se mění role,
tančí slunce se stínem;
obrovská hřmí města dole
v zmatku, řevu jediném;
oblaka dál musí plouti,
plachty věčnem rozepnouti.
Pak se mění scenerie.
Ve výškách je všecko sen.
Sisyfos však dole žije
dávno s bohy znesvářen.
Chytrý Sisyfos. Tam válí
s obrovských hor balvany.
Věčná žízeň, ta ho pálí,
nikde léků na rány.
104
Balvan padá, rve a drtí.
Padá, ale neusmrtí. –
Jezera, jsou dole slaná.
Někde Betlém v ústraní. –
Pomůže ta kopím rána?
Kříž, jenž v zem se uklání?
Nastane-li zkonejšení?
Kristus neví, váhá... sní...
váhá... to je hrozné snění
v Getsemanu poslední.
V slávě umřít. V slávě vstáti.
Může to cos lidstvu dáti?
Orlí touhy k výším plují,
dole potlačen je smích.
Z vlčích jam, hle, světélkují
oči zlé a jejich hřích.
Oblaka jsou lehká snění
do neznáma plující,
oblaka jsou zapomnění
ve výškách let tlumící,
oblaka jsou touhy věčné,
vznícené a nekonečné.
Rozžhaveny sluncem letí,
věky mizí pod nimi.
Jeden věk a druhý, třetí
od jar zkvetlých do zimy.
Tragiku kdos dole hraje. –
105
Orli blouzní o výši.
Bolest dole v srdcích zraje,
ale jak se utiší?
V slávě umřít. V slávě vstáti.
Může to cos lidstvu dáti?
106