Skrz kosatce a máky, skrze růže
on viděl to: vše vůní zemdlelo.
V ten den šel křísit jedno mrtvé srdce,
jež touhou po všem krásném zemřelo.
„Vstaň“, řekl mu, „dnes není nad oblaka,
jdou prudce, zdvihnou křídla toužící,
a obzor nekonečný svádí, láká,
že navždy se v něm ztratí poutníci.“
Leč srdce řeklo: „Marno. Věčné hoře
té touhy zloupilo mne o štěstí.
Sny Kristův sladkých velké jsou jak moře,
leč ještě větši lidské bolesti.“