KDO TAKÝ ŽAL VÁM ZPŮSOBIL
Západem v stromech vyzlacen čněl ostrov v mrtvém tichu trav,
na zlaté půdě zlatý sen se vzpjal a vzlét’ kol našich hlav:
Šly ženy, jež jsme znávali, však byly bledé k nepoznání,
krev ssedlou měly na srdcích a měly bodné rány v skráni.
Voněly teplem samoty, jež do vzpomínek zadýchly,
večerem louky hořely, ve vodách barvy zatichly,
a my jak bychom zase šli kdes před roky a s někým sami
pod stromy touhou temnými, pod zamlklými samotami.
A zjasnila se vzpomínka. Tak mnohý hlas jsem zdiven slech’,
zněl jiný pláč a jiný vzkřik a zase jiné ženy vzdech,
dalekých roků ozvěny z intimních síní v světel jasu,
z křů zelených a z jarních trav a ze spuštěných, temných vlasů.
129
Kdo taký žal vám způsobil, já ptal se jich tak hrozně tich,
a ony rozsvětlený zrak za překvapení bolestných
mi děly: rány nejhlubší jsou od těch, kdož nám nejmilejší,
od nejvěrnějších větší jsou a prudkou vášní krvavější.
130