TĚŽKÉ CHVÍLE

Antonín Sova

TĚŽKÉ CHVÍLE
Tak často vlečeme se, jak chmurné mraky v lese přes jedle, které vstaly, jak černé srázné žaly, jež dřív jsme nepoznali. Jak rozbité nějaké cáry s tmou noci a se slunce žáry, se západu tesknotou, my v divokém kolotání, svým obzorem, malým, nízkým, bouříme temnotou. Jsme smutni svým bouřením blízkým. Jsme těhotni slzami, hnáni, do vichřice štváni. Jsou chvíle, jež se hnusí. Pláč div nás neudusí. To už tak býti musí? 162