V časném ránu se vzbouzím, všecko žilo,
vše se již dávno probudilo.
Práce ta nikdy nespí za dnů ni za nocí,
práce je věčná, my věční její otroci.
Nespí kotle, nespí komíny, vlaky tmou duní,
lodi za noci svítí po mořské tůni.
A i zde v malé a začouzené světnici
celou noc za zdí u tvého lože
nějaká práce jak smrtník maličký tiká:
Příštipkář přirost‘ k bědnému střevíci,
švadlena s živůtkem probděla, šicí stroj vzlyká.
Svítání modlí se: Na nebesích jenž jsi, Bože.
Dívám se, ráno bledne.
Moje srdce se ptákem zvedá a na vše si sedne,
rozletělo se po domech, kam jen dohlédnu, po ulicích,
po náměstích a hřbitovech, v ústraní spících,
všude, kde láska žila a mřela, již nemohli unésti
lidé, kde trpěli jiní svou smrtelnou lidskou bolestí.
Jako bych, drobní řemeslníci a dělníci,
s vámi byl prožil dny, zdánlivě od sebe dělící,
jako bych s vámi odpovědnost vlekl krvavou daní,
muži činů a ducha i podnikání,
prožíval slávu s vámi, kdož mnili jste býti vítězi,
potupu s těmi, kdož provinili se, chřestili řetězy,
s vámi si poležel, k smrti nemocní v nemocnicích,
s vámi si odpykal hříchy,kdož ztraceni po věznicích,
ztotožněn s vámi a ve vás jsem vašimi životy žil,
z bolesti vaší i lásky a ze zla každého pil,
a jak vy pokoušen, do slunce vržen neb noci do stínu,
slyšel jsem zpěvy hymnické v sobě i nářky zločinů.