Ó, jak to blaží mne, jít za letního parna
do města menšího přes tichý, stinný les,
přes polí rozlohy a luka jednotvárná,
a bujné močály a mrtvou, slunnou ves!
Tam cítím vůni hub, jak před okny se suší,
a rozestřený len kol drobných baráků,
tam z nízké kovárny ráz na ráz snivě buší,
a modrý, řidký kouř se valí v oblaku.
Tak z rána k deváté když dojdeš k bráně města,
zkad pošta obrovská se líně bere vpřed,
hned k velkým plakátům tvá bludná vede cesta,
kde o výstavě zvíš a vír tě strhne hned
na valy zámecké, kde šumí to a kypí,
ruch, hudba, rachot kol, krav táhlý, temný řev,
a pathos řečníků a výstavníků vtipy
a strojů skřípání a rozjařených zpěv.
Tu všecko uvidíš, co český kraj má darů,
ty chvíš se obdivem ty bujné klasy zřít,
to pyšné obilí a ovoce plát v žáru,
ty krásné výběry a nadšený ten lid,
ty vidíš, průmyslu jak přátelé se množí
a stroje obrovské zříš v ranním slunci plát,
zříš dílo zlatníků a ciselérů zboží
a různá řemesla tu vidíš rozkvétat.
A jsi tak spokojen, tak volný a tak klidný,
ty blažen popíjíš pod stínem starých lip,
ty prsty do stolu jen klepeš, žvatláš vlídný,
ty máš jen pro všecko svůj žoviální vtip,
a sedíš se správcem a velebníčkem v řeči,
jenž vzepřen o svou hůl tě nutí, bys jen pil,
jenž šňupe pokojně a šeptá, jak se léčí,
co přivez’ bernímu, když v Sedmihorkách byl.
A jsi tak spokojen, ty nevzpomeneš ani,
že všecko, co jsi zřel, je pouze pěkný sen,
že vše je ideál, ten velký klas v svém zrání,
jejž kdosi vybíral z úrody zamyšlen,
že sedlák sedraný u tučné svojí krávy
jenž před jury tu stál tak schýlen, beze slov,
sám ani nevěřil v své štěstí, v kousek slávy
svých snah, ba tušil jen, jak sedraný má krov!
Ba, život veřejný jak Potemkin se spijí
tou nuznou nádherou, – a to je ten náš hřích!
Ó kdo to pochopí, co ran ty masky kryjí,
co lidí zmrskaných a statků vyssátých!
Ó děsné příčiny, já mnoho zla jsem tušil,
jak šel jsem skrze vsi, jež v šeru vymřely,
kde kovář perlíkem již mdlý a znaven bušil,
jak z panských stodol kdes v tmě stroje řinčely.
Stesk náhle veliký pad’ na mne jako břímě,
a já si vyčítal, tou pravdou schvácený,
proč jako ostatní ty frase nechytí mne,
jak šťastný moh’ by být můj život ztracený,
jen smutek veliký mne schvátil nenadále,
on blíž se přivalil a nad mou hlavou rost’,
rost’ s písní opilců kdes v temné krčmě malé,
v jich base frivolním se třás’, nezvaný host.