První rendez-vous.
Tak bídně živořili tu v Praze tolik let!
Pensista se svou dcerou a pak dvé starých tet.
Ta dívka byla krásná, k líbání andělům,
jak noc jí plály oči, vždy plny sladkých dum. –
Jí řekly tety jednou: „Zde kdos ti dopis psal!
Je mlád a bohat, zdá se, že dávno tě již znal!
čas ku vdavkám, čas dávno,“ jí řekly v úsměvu;
ji připravily s péčí na prvé rendez-vous.
Šla... Jak se chvěla tiše, tma v park již padala...
Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. –
Zde čekala, tmou buků po lávce měsíc spěl,
zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl...
Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas!
Ó, čekání to dlouhé, kdy vlhnul park a has’!
Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí,
to prvé kouzlo lásky, a první objetí. –
34
Ta nervosní a snivá, ten samotářský květ!
Ba byl jí illusorní kol všední ruch a svět!
Kus romantiky divné, jak v starých románech
jí duši plnil stále a stále hořel v snech.
A jako jaro přišla, tak z ticha, nesměle,
na lících hořely jí ty květy z úběle,
ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad!
Proč přišla sem? se ptala své duše náhle v chvat.
A hle, on přišel... Dandy, dost suchý v hovorech,
vlas řídký kolem skrání, líc žlutá, v svadlých rtech
vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’,
a sípavý a dutý zněl z chorých prsou hlas. –
A sarkastický, nudný, bez nadějí a tuch,
jenž nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh,
vše, co jí bylo draho, sarkasmem znesvětil,
a před ní žití jiných i svoje obnažil...
Tu ona jen se chvěla jak bouřným větrem stvol.
Do srdce pad jí náhle podivný, hrozný bol,
jak z čistých nebes padá ve světla paprscích
smuteční motýl, k letu by již se nepozdvih’.
35
Proč přišla sem? – Snad chtěla mít teplejší kol vzduch,
a jasnější ty hvězdy a zelenější luh,
a láskou naplněna, v níž vše je jásot, ples, –
po objetí tom prvém snad chtěla umřít dnes?
36