To staré náměstí mám z jara nejraději,
ten park, kde akát zkvet a rudý plane hloh,
vždy k sedmé z večera, když paprsky se chvějí
svou září poslední a mrou u chodců noh,
a v kapkách drobounkých, chladících vodometů
zmírají znenáhla a tříštějí se v letu.
Mně ruch je příjemný, vždy za večera hlučný,
a hovor mediků a promenady dám,
smích kdesi v zákoutí tak rozmarný a zvučný
ve stínu laviček, jež kryje stromů rám,
ty bledé čtenářky, jež právě dočítají
s kloboučkem moderním a štíhlou svojí taillí.
Tu vždycky myslím si, jak je to krásné asi,
v ten čas teď milovat a blouznit, dopis psát,
být dámou mladičkou, jež tušuje si řasy
a s mladým elevem se denně scházívat,
pak na rozchodu již s plachostí roztomilou
se nechat políbit a ruku tisknout bílou.
Pak doma toužit, mřít a chodit roztržitě
a v pensionátu mít stálý neúspěch,
a věrnosť přísahat a často plakat skrytě,
šít příliš nedbale a chybný klásti steh,
mít závisť přítelkyň a poslouchat jich vtipy
a od slz mokré mít zástěrky oba cípy.
A často myslím si, co lásce té vše stačí, –
jen hovor příjemný, jak rychle běží čas,
že včera v divadle kus krásný byl až k pláči,
a dnes že bábovka se připálila zas,
že teta zlostna je, – ó, lásky divné snění,
úsměvy, pohledy, – a dlouhá pomlčení...
O, mně tu každý den přec smutno neskonale,
se starým pensistou když mám tu rendez-vous,
jenž doma kaktusy pěstuje k Boží chvále,
a jeden exemplář mi nutí v úsměvu; –
chce dát mi slavíka, jenž „dvacet slok" již zpívá,
a s dárce úsměvem se na mou vděčnosť dívá...
Však mně tu teskno tak a smutno zdá se přece –
po lesích venkovských, kde bych se zatoulal,
po známém přívoze a po zapadlé řece,
kde, rybář vášnivý, bych celý večer stál
u korku rudého, a pozoroval z ticha
šum růsti rákosím, kde vlna lká a vzdychá...