„Tak trochu přisnědlá od slunečního jasu
Jste, slečno, od těch dob, ba jiný účes vlasů,
Líc snědá, plnější a jaká ruka bílá!
A přece, zdá se mi, že jste se nezměnila,
jen trochu bujnější jste, zdravější než dříve;
vám venkov ruměnce zas vrátil v líce snivé
a v oči šelmovství a jakous něhu jemnou...
Dnes trpělivosť též budete míti se mnou!“
A při tom s úklonkem vstříc ke mně přiskočila,
blíž ke mně hlavičku svou těsně naklonila
nad ňadry schýlenou. Řad zoubků z rtů se blýskal,
zrak rozšířený byl, jas divný z něho tryskal,
a obě ruce své mi podávala v smíchu...
Jen klavír v sousedství se ozývá kdes v tichu
a porcellanu cink jen časem zaharaší. –
To úbor se stolu otylá služka snáší. –
„Pst, – řekla tajemně, – teď prosím vás, jen tiše;
je den, kdy matinka zas dopisy své píše,
však brzy přijde sem a na cosi se zeptá.
Jen si to považte (a stále více šeptá),
s tou její češtinou jak mne vždy rozesměje!
Tu přišla před chvílí a úzkostí se chvěje,
jak „dítky předrahé“ by asi napsat měla
a místo p vždy b z dávného zvyku dělá.“ –
A vedle v lenošku bych posadil se u ní,
mne prosí s úsměvem, sedá si do výsluní,
že slunce ve vlasech se plným proudem chytlo,
na drobné střevíčky a na koberec slítlo
a ve vibracích prach se šířil v jeho pruhu. –
Pak řekla, „vidíte, jak venkov šel mi k duhu,
a přece, k posledku, jak podzim už se blíží,
mne nic netěší, vše nudí mne a tíží. –
Ba nikdo navštívit mne nepřišel čas celý,
my často s matinkou den celý proseděly
v té nízké verandě (vždyť byl jste tam též jednou!).
A stromy, prosím vás, už všude v polích hnědnou,
a jak je poslední úroda odvežena,
jak mrazík překvapí, – co měla by tam žena?
Tu zase zatouží po velkoměstském ruchu,
po knihách, přátelích a zateskní si v duchu...
Jak? Po čem teskniti? já myslel jsem si v taji,
však řek’ jsem: „Vidíte, když podzimek jde v kraji,
já bych se toulal rád od rána do večera,
mne vždy by bavila mha, která padne z šera,
ta holá strniska a duby opadané
a sosny mlhavé, s jichž korun vůně kane,
hlas chřástalů a holá stromořadí
vzduch tak průhledný, jenž mrazí již a chladí.“
A ona se smíchem: „Tu zálibu vám přeji.
Však teď bych zvěděla novinky nejraději;
strýc oženil se zas, ten major, vdovec starý, –
a potom vdává se má sestřenice Mary
a více – počkejte, to nemohu vám říci. –
A vy ji neznáte, tu hloupou sestřenici?
Muž její hezký tak a ona šeredna je,
a při tom lakomá a na velkou si hraje.“
Pak já zas: „Zemřel ten a ta se právě vdává.
Jak překvapena je, chudinka povídavá!
A z literatury? To nejvíc ji vždy baví.
Ten jubileum měl, onen se v listech slaví,
ten drama dopsal již, v němž peprné jsou švihy,
ten zcela zšedivěl, než dočkal se knihy,
a onen za dvě stě jel prostudovat Čínu
a z Jerusalema posvátnou přinést hlínu.“
Tu ona smála se... V tom vrzly zvolna dvéře,
hned hlava v čepečku se objevila v šeře,
vlas v skráně zčesaný jí sáhal k brvám víček...
Hned ostrý zazněl hlas: „jak ty bys psala ,psíček’?“
A pak zas ku práci své vrátila se mžikem,
mne ani nezřela; a hned zas přišla s křikem
a v dveřích přivřených se ptala, jak se píše
kýs výraz spletený a odešla pak tiše.
Má hezká přítelka vše zamluvila chvatem.
Ba, je to krásné být dnes českým literátem,
a při tom šelmovsky jí zoubky z rtů se draly,
„Ba teď už do rodin jde pověsť vaší chvály
a skorem řekla bych, je číst a soudit modou, –
vždyť česká elita už těchto příčin shodou
své vzácné salony vám otevřela všecky, –“
a s tím mým basovým smích její zvučel děcký.
A náhle ze smíchu se zamyslila chvíli,
pak řekla: „s Milenkou jsme často o tom snily...
Jak verše miluje! a jak je čítá ráda!
Však často zřela jsem – a velká je to vada!
Vy z bourgoisie jste všichni do jednoho;
vy hlady nemřete, však nemáte též mnoho,
vždy tytéž koleje vás vedou cestou denní,
kde barev máte vzít, kde síly, povznesení?“
I já jsem na chvíli též zamyslil se snivý;
lesk jejích očí plál, byl suchý, žádostivý,
a já jsem děkoval za soucit její přímý,
pak děl jsem vesele: „Ba, za předešlé zimy
jste příliš čítala... Vás jaly sloky prosté,
i dekadentů verš, jenž pouhou hudbou roste,
a vy jste říkala: to šperk je ku ozdobě,
jak zdoby rakví, vás a svícnů v dávné době.
Však román, jak jsem zřel, když uchvátil vás jednou,
vám duší všecky sny se vzbouřejí a zvednou;
vás ruské schválily – tou prostou básní žití
kde rozvoj psychický se do všech nervů řítí, –
zda pamatujete, jak čtla jste „Světlé noci“?
A pak jste plakala jak dítě bez pomoci,
a proč? Tou krásou snad? Že sloh zněl chvěním bolu
a teplem podivným a utrpením spolu?“...
„A jenom považte,“ zas ona, mhouříc brvy,
„to všecko, zdá se mi, jak psal by autor krví,
a jak by prožil sám, co nakreslí tam slovy
od podivných těch žen až k tomu mužíkovi. –
Slyšel jste? Matinka se na cosi zas ptala.“
V ráz tiše odběhla a hned tu zase stála,
zas jak dřív veselá, s malinkým důlkem v líci:
„A ještě, počkejte, cos chtěla jsem vám říci!
Co tuhle Milenka? To jsem Vám neříkala?
Již večer přiběhla a tolik se vám smála,
jí počal kořit se obstárlý jakýs rada.
Však jaký pak to smích? (Já klepů nemám ráda!) –
– Což vaši přátelé? Co dělají teď právě?
Já tuhle mluvila jsem o nich na zábavě!"
a při tom schýlíc se, zhoupla se ve fauteuilu
a nožky natáhla, vlas shrnujíc si k čelu...
Ó moje předrahá! Vy byste chtěla zvídat!
V kolik kdo chodí spát a v kolik chodí snídat?
kdo nosí paruku a kdo si černí kníry?
kdo v starém svrchníku sám zašívá si díry?
kdo frak si vydluží, když v divadlo chce jíti,
neb někdy do plesu se trochu pobaviti,
neb k nakladateli, jenž knihu zas mu vrací
pro nával obrovský překrásných jiných prací?!
Ne, to vám neřeknu, já přisel zřít vás zase,
a na venkov se ptát, jak jste tam bavila se,
co lesy dělají a jak již vadnou louky,
co květin v herbáři a jaké máte brouky
a třeba známosti jaké jste venku měla –
snad by to román byl, kdybyste vyprávěla. –
Tak vy jste pravila, pan major že se žení? –
Taaak... Ještě ruku svou mi dejte k políbení“...