BALADA O ZTROSKOTANÉM TITANOVI
Vrak zakolísal... A on klel
jak starý námořník.
Hm... Ženu s sebou a děti měl.
A ještě ten hloupý psík.
Teď celou prací: Ve chvatu
uspávat tisíc děr.
Ucpána jedna. Druhá tu.
A dávno je ztracen směr.
Vylévat vodu lopatou:
tím čas si jen ukrádal.
Den ze dne, věčně, holahou.
Toho se nenadál.
Tam k těm chtěl břehům, slunovrat
kde v květy rozpuká.
A tragických kde není ztrát.
Ni návrat, rozluka.
Chtěl cestou lidstvo připravit
na změny v královstvích.
Umět si najít boha... Chtít.
Mít zcela nový smích.
22
Mít zcela nový, mocný pláč
před lidství zrozením.
Své opovržení mít... Nač?
Za vše, co chátrá s ním.
Chtěl o bezvládí divochům,
chtěl vlnám a ptákům pět.
Být kazatelem proti zlům,
jež rodí starý svět.
Chtěl zpívat uschlému rákosí
o stříbrných polibcích mlh.
A travám o rozkoších za rosy,
když palouk do tmy vlh’.
Chtěl dubům pět o rakvích vonících,
jichž míza chladivá.
Pět vinným o Svědomí zvonicích,
když zvonu zní kladiva.
A teď... ten děravý, sliznatý vrak
se nehne ze stojatých míst. –
A žena se nehýbá také tak.
A dětem se hrozně chce jíst.
A žena má hluboké oči ty,
jak děsné propasti.
Vrak pluje dávno rozbitý
do jiných oblastí.
23
To ví se... Ale ten lopaty ruch?
Šum vody vylité?
Dál doufat v cosi dráždí sluch.
Dál... Možno-li? – Nevíte? –
24