K SMRTI SMUTNO

Antonín Sova

K SMRTI SMUTNO
Je už tak smutno k smrti v koutě u vyčichlého vína píseň o svobodě učit zpívat nerozumné děti, co sousední barbaři necení si tě ani jako člověka, jenž má právo žít, milovat, bouřit, nenávidět? Bez vášně a mládí jít. Nikomu nemoci věřit! Věčně jen rozumovat ve svých lokajských šatech, dojídat zbytky mis, utírat poplivanou svou tvář, krčit se zbaběle nad každodenním chlebíčkem! Kde je aspoň jeden veliký nezaprodaný duch, jenž schopen je rozepnout bolestná, orlí křídla a zahořet sírným plamenem nesmírné myšlenky? Zbyli tu nějací páni z Roupova, nějací páni Berkové. A ti si především svorně rozdali nějaké úřádky. Tam dole zvěř umírá za jich věc bez nadšení. 45

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova