S hrdým úsměvem odešel jsem z luk svých stříbrem zrosených snů,
kde kosatce se houpají, kde trávy pláčou vanem,
kde horizont obrovskou modrou klenbou vzpíná se v nekonečno,
les bříz kde po stráních propouští slunce v klikaté stezky,
svítivé mechy v skalách kde doutnají v prorvách tmavých.
Před západem, před nocí dychtil jsem dojíti cíle:
při hostině života zasednout, poslouchat nekonečnou hudbu
setkanou z šumu pohybů a lichotných objetí duší
a z šeptu rozzpívaných žen v umdlívajícím vzduchu,
i toužil jsem zasednout záhy k hostině duchů,
těch, kteří mají klíče k tajemstvím budoucích divů
a k hostině srdcí, jež budoucnost učiní velkými.
A toužil jsem z večera po očích, jež vítají družně ve dveřích,
po srdcích výjimečných a po duších rozžhavených.
A pak jsem vešel... To bylo pohostinství úlisné.
Všecka neupřímnost, všecka bída prázdných slov,
všecka pošetilost ukončeného smutného věku
chladně tě měří, davy vpouští a slídí a naslouchá,
našeptává a štve pod maskou diplomata,
liberálně, v přípitcích nechává žíti i krále i poslední podruhy,
Boha i papeže, vlasť i národy, čekajíc na okamžik:
Znesvářit, plivnout ti ve tvář, seštvat k nejnižším bojům.
Duše však, srdce, dávno se krčily při těch slavnostních fanfárách.
Tam za dveřmi, za dveřmi, moře zaťatých pěstí se zdvihalo.